Dr. R. C. Sproul (nar. 1939) působil jako profesor Apologetiky a Systematické teologie v několika teologických seminářích a školách (Gordon Conwell Theological Seminary, Reformed Theological Seminary, Knox Theological Seminary), v různých obdobích byl ředitelem několika křesťanských organizací (The Coalition for Christian Outreach, Prison Fellowship, Evangelism Explosion III, International). V roce 1971 spolu-založil službu Ligonier Ministries a dodnes slouží jako její vedoucí. Každý rok vyučuje tisíce lidí skrze audio a video nahrávky, kázaní a rozhlasovou službu. Je autorem vice než šedesáti titulu, mezi jinými „Classical Apologetics” (Klasická apologetika).

Bible si protiřečí. Bible je jen pohádka.

Aby podpořili své tvrzení o zjevené pravdě, odvolávají se křesťané na knihu, která byla napsána před mnoha sty lety. Tato kniha – Bible – byla velmi často studována a kritizována, takže její integrita a důvěryhodnost byla zpochybněna. Kdyby Bible byla všemi lidmi považována za jediný zdroj náboženské pravdy, mnoho otázek, by bylo velice jednoduše zodpovězeno. Ale autorita a důvěryhodnost Bible jsou nyní otázkou.

Předložit vyčerpávající obhajobu integrity Bible jde dalece za rámec možností této knihy. Vyčerpávající obhajoba by zahrnovala mnoho složitých problémů a zasluhuje si samostatné zpracování. V posledních letech bylo publikováno velké množství takových prací.
Nicméně, některými otázkami souvisejícími s integritou Písma se zde stručně zabývám.

Je Bible plná mýtů?

Kritikové běžně vznášejí námitku, že Bible je kniha mýtů. Mýty nejsou založeny na skutečné historii, a tak jsou považovány za bezcenné zdroje pravdy. Jeden slovník definuje mýtus jako „jakýkoliv fiktivní příběh.”

Proč se tak často říká, že Bible je plná mýtů? Hlavním důvodem je fakt, že na stránkách Bible nalezneme mnoho záznamů o zázracích. Dalším důvodem jsou paralelní popisy takových událostí, jakými byla třeba potopa světa, a které také nalezneme například v babylónské mytologii. Třetím důvodem, proč je Bible považována za mýtus, jsou podobné rysy událostí souvisejícími s osobou Ježíše a popisy bohů, které nalezneme v řecké mytologii. Tyto tři důvody jsou podstatou názoru, který připisuje biblické literatuře mytologický charakter.

Otázka zázraku není pouze věcí literárního stylu, ale je také problémem historickým a filosofickým. Je-li zázrak považován za mýtus, protože se kritikové domnívají, že zázraky se nedějí, pak se z otázky zázraku stává problém filosofický a historický spíše než problém literární analýzy. Dříve, než lze zázraky odmítnout jako ipso facto nemožné, je třeba předpokladu, že žijeme v uzavřeném mechanickém vesmíru a neexistuje možnost Božího či nadpřirozeného zásahu do tohoto vesmíru. A na druhou stranu, jestli existuje Bůh, který je všemohoucí, pak zázraky jsou možné a zprávy o nich nemohou být svévolně vyloučeny jako mýty.

Připustíme-li, že zázraky jsou možné, ještě nepřipouštíme, že každá zpráva o zázraku je pravdivá. Tvrdit, že zázraky se mohly stát, je něco jiného, než říct, že se nestaly. Zabýváme-li se otázkou údajného zázraku, musíme ji zkoumat nejen na poli možnosti zázraků, ale také na základě důkazů, které podporují takové tvrzení.

Jednou ze zajímavých charakteristik biblických zázraků je střízlivost jejich záznamu. Srovnejte, například vyprávění o zázracích v Novém zákoně s vyprávěními nalezenými v gnostické literatuře 2. století. Gnostické „zázraky” mají příchuť a atmosféru něčeho bizarního a lehkovážného. Zázraky Nového zákona se dějí v kontextu střízlivého pohledu na historii a spásu. Ti, kteří proklamují zázraky, jsou muži hluboké etické integrity a muži, kteří jsou ochotni zemřít za svou pravdomluvnost. Chceme-li hodnotit zprávy o biblických zázracích, je důležité, abychom porozuměli hodnotovému systému těch, kteří o nich zvěstují. Bibličtí autoři židovsko-křesťanské tradice píší omezeni svým hlubokým závazkem ke svatosti pravdy. Petr například argumentuje: „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti” (2 Pt 1,16).

Skutečnost, že v Bibli nalezneme zprávy o starověkých událostech podobné záznamům ve starých mytologických textech, což by mohlo asociovat, že Bible sama je mýtem, neospravedlňuje ty, kteří útočí na autory Bible na základě těchto chybných závěrů. Když budeme například předpokládat, že se ve starověku stala přírodní katastrofa, jako je povodeň, nemělo by nás překvapit, že tato událost je popsána ve spisech dalších starověkých lidí. Křesťan uvítá pozornou srovnávací studii biblického popisu povodně a toho, který byl nalezen například v Gilgamešově eposu. Zdá se být evidentní, že Bible již byla demytologizována.

Obvinění, že Nový zákon obklopuje osobu Krista mytologií, je často vyvozováno z podobností s umírajícími a z mrtvých vstávajícími bohy řecké mytologie, jaké nalezneme v Ovídiových Metamorphosis. Nicméně, srovnáme-li jakýkoli analyzovaný objekt či událost, vědecká metoda vyžaduje, abychom si všimli nejen podobností, ale také rozdílů. Například mytičtí tvorové, napůl lidé a napůl zvířata, se v Bibli jasně nevyskytují. Svět například není v Bibli popsán jako přívěsek boha; také nevidíme, jak svět vzniká jako výsledek sexuálního aktu bohů. Přesto, že Ježíš se narodil panně, nevyrostl z ničeho nic Diovi z hlavy.

Jádrem rozdílu mezi řeckou mytologií a biblickou literaturou je radikálně odlišný pohled na význam historie. Řek se nesnaží chápat mýtus v rámci historie. Vlastně vtělení bohů do prostoru a času je pro řeckou mysl zcela odporné. Na druhou stranu to, co je nehistorické či antihistorické, je v hebrejské tradici vykázáno na úroveň nepravdy. Tento radikálně odlišný pohled na historii je zásadní pro pochopení židovsko-řecké antitéze otázky mýtu.