Jestliže nám nějaká oblast biblického bádání umožňuje optimisticky věřit v důvěryhodnost Bible, pak je to oblast historického výzkumu. Je jisté, že existují určité dimenze biblického kontextu, které je obtížné ověřit či zpochybnit historickým výzkumem. Například existence andělů může být těžko ověřena archeologickým výzkumem. Když nemůžeme vykopat zkamenělé andělská křídla, musíme se tímto problémem zabývat na jiném základě. Ale tam, kde se biblický text dotýká oblastí, ve kterých je historický výzkum možný, dopadá velmi dobře.

Objevy 20. století jako Ugarit, Kumrán a Ebla, velice napomohly našemu chápání starověku. Tabulky z Nuzi a z Armany vyřešily velké množství problémů Starého zákona. Ramseovy práce, mapující Pavlovy cesty popsané v Lukášově evangeliu, prokazují přesnost Lukášova historického záznamu tak dobře, že Lukáše historikové nazvali nejlepším historikem starověku. Bibličtí historikové obstáli v podrobném zkoumání a kritice daleko lépe než další starověcí historikové jako Josephus a Herodotos.

Křesťan se nemusí bát přísného historického zkoumání. Naopak, můžeme jím pouze získat. Pro ilustraci váhy historického výzkumu dovolte mi zmínit jeden z posledních výroků v tisku, a to „deana“ archeologického výzkumu 20. století, Dr. Williama Foxwella Albrighta:

„Novozákonní vědecké bádání se po příliš dlouhou dobu řídilo teologickým, kvazí-teologickým a filozofickým předpokladem. V příliš mnoha případech komentáře k Novému zákonu zanedbávaly tak základní požadavky, jakými jsou historická a filozofická analýza textu samého. Mnohým způsobem je toto velké zaujetí teologickou a metafyzickou interpretací nepřiznaným dítětem hegelianismu. K tomuto bychom měli připočíst pokračující neblahý vliv Schleiermachera a jeho následovníků na celkový přístup k historickému materiálu. Výsledkem často bývá neochvějná neochota brát nálezy archeologických a lingvistických výzkumů vážně. Domníváme se, že ve druhé polovině dvacáteho století máme méně a méně důvodů omlouvat toto výsledné zmatení. S těmito předpoklady je úzce spjatý vždy přítomný existencialismus, který vrhá stíny na již tak nejasnou oblast. Existencialismus jako metoda interpretace Nového zákona je založen na celé sérii neprokazatelných platónských, neoplatónských, levicových scholastických a relativistických pramenů. Tento přístup je tak anti-historický, že fascinuje spekulativní mozky, které upřednostňují klišé před fakty a pozvedají ideologii na úroveň empirického výzkumu a logických důkazů.“