Text je pokračovaním predošlého článku – utajovanie hriechov duchovných…

Co se týká prestiže katolického kněžství a toho, co si nekatolíci neuvědomují, faktem je, že kněžství je trvalým tajemstvím, mocí a slávou, které jsou kněžskému úřadu od katolíků vzdávány. Druhý vatikánský koncil například říká:

„Na prvním místě ať si kněží dají nejvíce záležet na tom, aby službou slova a příkladem vlastního života, ve kterém se jasně projevuje duch služby a pravá velikonoční radost, upozorňovali věřící na vznešenost a potřebnost kněžství. Nešetříc žádných starostí ani těžkostí ať pomáhají mladým nebo starším, které důvodně pokládají za schopné pro takovou velkou službu, aby se řádně připravili, a tak jich jednou mohl biskup povolat…

Nesmí se však očekávat, že se tento Pánův hlas, který povolává, nějakým mimořádným způsobem dostane do uší budoucího kněze … Proto se velmi doporučuje… V kázání, při katechezi i v časopisech je třeba zřetelně poukazovat na potřeby místní i obecné církve. Smysl a vznešenost kněžské služby se mají postavit do plného světla.“

Spíše než vyučování evangelia a Písma, je jednou z hlavních prací kněze přesvědčování dalších mužů ke kněžství, ale i toto je pod důkladnou kontrolou biskupa. A tak je význam katolického kněžství běžným tématem uvnitř katolicismu. Sláva kněžství má být udržována především před katolickou mládeží a jejich rodiči. Co je to za půvab a vznešenost, jež je vyvyšována Římem před katolickou mládeží a jejich rodiči? Řím dost důrazně prohlašuje, že kněžství, které je nabízeno jejich mladíkům, je identické s kněžstvím samotného Ježíše Krista. Toto jsou reálná slova:

„Všichni kněží spolu s biskupy mají podíl na témže jediném Kristově kněžství a službě.“

„Kněz slaví nejsvětější oběť in persona Christi; to znamená více, než ‚ve jménu…‘nebo ‚v zastoupení Krista‘. In persona znamená – ve zvláštním svátostném spojení s ‚nejvyšším a věčným Knězem‘“

To, co je postaveno před katolickou mládež, je specifické ztotožnění Krista a kněze. V tomto tvrzení není žádná nejistota, neboť i katechismus katolické církve říká:

„Služebník pak je v síle kněžského svěcení, které přijal, připodobněn veleknězi, má moc působit silou samotného Krista, kterého zastupuje (‘virtute ac persona ispius Christi’).“

Cožpak oddaná katolická mládež, která skutečně usiluje o to být dobrá a úspěšná v náboženském životě, by nechtěla být v takovéto pozici, kde kněz vlastní autoritu a moc samotného kněžství Ježíše Krista? Je to právě to, co oficiální dokumenty církve Říma deklarují. Právě toto ve velice přitažlivých větách představují Papežovy projevy v magazínech, článcích a citované na přednáškách katolických škol, aby byli mladí přivedeni ke kněžství.

Samotná práce na spasení je prohlašována za součást kněžského života. Druhý Vatikánský koncil o tom tvrdí:

„V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy.“

Mladí lidé, jsou tak vedeni k usilování o pozici, ve kterém mohou neustále provádět dílo spasení. Jaké vyšší povolání může být představeno mládeži, kterého by ve své mladické nadšenosti chtěli dosáhnout? Dozvídají se, že všechny svátosti jsou prací kněze. On je základem díla Kristova v moderním světě, jak hovoří oficiální slova Říma:

„Křtem uvádějí lidi do Božího lidu, svátostí pokání smiřují hříšníky s Bohem a církví, svátostí nemocných ulehčují nemocným a zejména slavením mše přinášejí svátostně oběť Kristovu.“

Zdaleka nejvznešenějším tvrzením je, že katolický kněz může přinést na oltář tu samou a jedinečnou oběť, kterou nabídl Ježíš Kristus. To je nejvznešenější moc, kterou Řím udává svým kněžím. A tak vyučuje, že:

„Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: ‚Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.‘ Protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže.‘“

Ve výše uvedené citaci jsou tři tvrzení. Zaprvé se tvrdí, že Kristus je přítomen v podstatě obětního obřadu mše. Zadruhé, že je člověkem obětován Bohu, a konečně tvrdí, že je obětován nekrvavým způsobem. Žádné z těchto tvrzení není pravdou.

Kněží jsou určeni k tomu, aby pro katolíky vykonávali obřady, které je provedou od kolébky až k hrobu, ale zvláště jsou potřební, aby vykonávali domnělé obětování vlastní Kristovy oběti. Právě v tomto spočívá přitažlivost katolického kněžství pro mládež. Funguje to i dnes, kdy mnoho mladých mužů odchází do seminářů a do náboženských řádů (jezuitů, karmelitánů, dominikánů, františkánů a jiných), aby se mohli přímo účastnit na Kristově kněžství a aby si mohli nárokovat totožnost s Nejvyšším knězem, kterým je Pán Ježíš Kristus.