Pokračovanie predošlého článku…

Kdyby to nebylo zdokumentováno v katolických knihách , člověk by stěží uvěřil, jak vážný může být úpadek v seminářích a vysokých školách, které připravují muže na kněžství. Subkultura homosexuality je ve Spojených státech velice rozšířená. Kniha „Sbohem dobrý muži“ hovoří stránku za stránkou o hrozivém vlivu homosexuality, který prostoupil mládeží v katolických seminářích. Ideály mladých jsou nahrazeny nepřirozenými touhami, které se v hlavních seminářích a vysokých školách připravujících muže na kněžství staly naprosto běžnými. Přední katolický kněz a správce sv. Marie (což je hlavní seminář v USA), Donald Cozzens z Clevelandu, Ohio, říká ve své knize o kněžství, že:

„Reportáž NBC o celibátu a kněžství shledala, že přibližně 23-58% katolického duchovenstva má homosexuální orientaci. Další studie ukazují, že přibližně polovina amerických kněží a seminaristů jsou homosexuálně orientováni… A ještě vyšší procento gayů se předpokládá v kněžských řeholních kongregacích.

Poté lhostejně dodává: „Sporným bodem na začátku 21. století je vzrůstající vědomí – zřídkakdy popírané těmi, kdo kněžství dobře znají – že kněžství je nebo se stává profesí gayů. A ohledně tohoto bodu se ptám: Záleží na tom? Neodhaluje tato otázka ještě další formu homofóbie?“

Pod nadpisem „Homosexuální krize“, Cozzens tvrdí: „Homosexuální seminaristé se v semináři se značným počtem homosexuálů pravděpodobně cítí v pohodlí a jako doma.

Cítí, že tam patří a jejich potřeba pro smysluplný a hluboký vztah s dalšími homosexuály je naplněna, a protože instinktivně rozpoznají dalšího homosexuálně orientovaného seminaristu, kruhy podpory a kamarádství se rozvíjejí velmi rychle… Oproti tomu řádný seminarista není takto přijímán a může si svou vnitřní nerovnováhu vyložit jako znamení, že není ke kněžství povolán.

V závěrečné větě knihy Cozzens říká: „Za měnící se tváří kněžství setrvává zachraňující osoba Ježíše Krista.“ Již uvedl, že spasení duší skrze „celebrování svátostí je první funkcí kněze.“ (s. 8) Později říká: „Ceremonie, symbolické bohatství svátostního života Církve, do značné míry naplňuje lidskou potřebu po duchovnu.“ Touha po krásnu může být naplněna v okázalosti katolických svátostí, ale nemůže tak být naplněna potřeba být zadobře s Bohem.

Tvrzení, že zachraňující osoba Ježíše Krista stojí za kněžským úřadem, je lež. To, co Cozzens nevidí, je jeho vlastní spolehnutí se na „zachraňující osobu Ježíše Krista“, není založeno na evangeliu, které je Boží mocí ke spasení, ale spíše na katolickém porozumění spasení skrze dobré skutky, doktríně přímo z pekla. Ježíš Kristus stojí za tím, co je pravdou a ve shodě s Jeho psaným Slovem k slávě Jeho Otce! Katolické kněžství je parodií všeho, co Ježíš Kristus zastává. Pán Ježíš Kristus nestojí za katolickým předstíráním, On je spíše tím Veleknězem, který je Svatý, nevinný a neposkvrněný!

Pokračování v zatracujícím životním stylu

Můžeme se podivovat, jak mohou muži, kteří studují kněžství – a kteří jsou obdarováni vysokými ideály jako je ztotožnění s Kristem – zůstat v seminářích a vysokých školách, kde se vyučuje teologie, když se setkají s drsnou homosexuální subkulturou a nepřirozenou sexualitou. Při hledání odpovědi na tento problém musíme zvážit nátlak, zvláště ten, který je vyvíjen na syny jejich matkami, a také skutečnost, že mladí díky své nezkušenosti jsou snadněji sváděni. Prostřednictvím tohoto zničujícího zážitku a strašné viny, kterou způsobuje, jsou chyceni právě do těch zlozvyků, které se jim před vstupem do semináře ošklivily. Katolickou mládež drží dva háky. Prvním je tradice katolické církve, která učí, že celibát je cestou k sdílení bohatých zkušeností s Kristem a druhým je, že skrze tradici, kterou mají dodržovat jako posvátnou, jsou zachyceni v životním stylu, který se jeví jako neporušitelný.

Co se týče prvního z těchto háků, katolická církev deklaruje, že je „nemyslitelné“, aby její tradice celibátu byla mylná. V dokumentech II.Vatikánského koncilu oficiálně prohlašuje:

„V žádném případě se západní církev nemůže obejít bez vlastní starobylé tradice a je nemyslitelné, že by po staletí šla cestou, která, namísto toho, aby napomáhala duchovnímu bohatství jednotlivých duší a Božího lidu, jistým způsobem kompromitovala anebo svévolnými právními zásahy potlačovala svobodný rozvoj nejhlubších skutečností přirozenosti a milosti.“

Slovo „nemyslitelné“ se začalo vyskytovat každý den. Desátá kapitola knihy „Goodbye, Good Men“ začíná citátem: „Stížnosti na doktrinální chyby, zneužívání liturgie a dokonce špatné vedení lidí v seminářích Spojených států jsou teď tak časté, jako by byly běžnou praxí.“ Proč potom máme pokračování katolického kněžství a pokračování hrůz, které jsou katolíkům podsouvány? Odpovědí je, že katolická církev je jednolitý diktátorský systém, který pokračuje v činnosti, navzdory tomu, co je zjevné. Stále pokračuje v podpoře svého učení týkajícího se totožnosti kněze s Kristem a pokračuje v tvrzení, že kněží jsou jako „další Kristové“. To je pokračováním celého tématu románu Moc a sláva od Grahama Greena.

Tento známý román katolického autora Grahama Greena ukazuje život latinskoamerického kněze, který byl zcela utopen v hříchu. Nebylo to tím, že se opíjel alkoholem, byl pohroužen v nemorální život a měl od nikotinu žluté zuby, ale právě proto, že byl stále považován lidmi za toho, kdo jim při zpovědi dává Kristovo odpuštění za hříchy a křtí jejich děti k novému životu při svátosti křtu. Ve skutečném životě ideál katolického kněžství stále zůstává, i když je potřísněn. Mladí muži jsou jakoby soustavně zasahováni do životně důležitých orgánů „dvojí nákazou“ – jak touhou po moci, tak abnormální sexuální žádostivostí. Graham Green to říká velmi dobře. „Moc a sláva“ je jméno světové hry, která je hrána katolickým Magistériem na úkor tolika obyčejných katolíků. Tvrzení, že hříšnost kněze nepřekáží milosti, která proudí skrze něj a svátosti, není jen pohledem Grahama Greena, ale oficiálním učením Říma:

„Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jako by kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; proti vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele svátosti nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu…“

Muži uvolnění od kněžství

„Daleko od Říma, Blízko k Bohu, svědectví padesáti obrácených katolických kněží podává dokumentaci z první ruky o tom, že lidé z mnoha různých národů po celém světě byli uvolněni z kněžství a z církve Říma. Proč se tomu tak stalo, že získali svobodu oproti spoustě dalších, kterým dána nebyla? Kdybyste četli svědectví těchto lidí, tak byste zpozorovali, že někteří začali hledat v knize Židům, kde viděli zcela jasně, že Kristovo kněžství je unikátní a je pouze pro Něj. Částí této cesty, ve které jsem uviděl světlo, byla četba jednoho z našich katolických učenců Raymonda E. Browna. V jeho pozoruhodné knize „Kněz a biskup: Biblické odrazy“, Brown prohlašuje:

„Když se přesuneme ze Starého Zákona do Nového, je ohromující, že ačkoli jsou na scéně pohanští a židovští kněží, žádný křesťan není specificky identifikován jako kněz. Epištola Židům hovoří o nejvyšším kněžství Ježíše Krista tak, že srovnává Jeho smrt a vystoupení do nebe s úkony židovských kněží, kteří šli do svatyně svatých jednou za rok s krví obětovat za sebe a za hříchy svého lidu (srov. Židům 9: 6,7). Stojí však za zmínku, že autor Židům nespojuje kněžství Ježíše s eucharistií a poslední večeří a ani nenaznačuje, že by další křesťané byli kněžími po způsobu Ježíše. Ve skutečnosti ona atmosféra „jednou provždy“, která obklopuje kněžství Ježíše Krista u Židům 10:12-14 nabízí vysvětlení, proč v novozákonní době není žádné křesťanské kněžstvo.“

A tak již zmíněný katolický autor veřejně prohlásil, že v novozákonním období nebylo žádné křesťanské kněžství. To mnou v době, kdy jsem četl tuto knihu a byl ještě katolickým knězem, velmi otřáslo a šokovalo. Veškeré mé naděje a investice celého mého života byly v kněžství. To bylo to, co jsem celý život vyhledával a to, čeho jsem dosáhl. To bylo i to, z čeho jsem měl zdroj příjmů. To bylo to, v čem jsem získal čest a úctu od lidí. Byl jsem naprosto ohromen tím, že jeden ze známých katolických autorů mohl vůbec uvést, že žádný křesťanský kněz v novém zákoně neexistoval a že jediným kněžstvím bylo výhradně kněžství Pána Ježíše Krista.

Neměl jsem v té době odvahu k tomu, abych pro sebe začal studovat list Židům 7:23-27. Nicméně, několik let poté, jsem to začal studovat a viděl celý důvod, proč tam bylo mnoho kněží – protože byli smrtelní a umírali, museli být nahrazeni (23). Viděl jsem také, že verš 24 odlišuje Kristovo kněžství od starého Levitského kněžství (a každého dalšího „kněžství“): „…ale jeho kněžství je trvalé, protože žije navěky…“ Je zajímavé, jak již bylo uvedeno výše, že slovo „trvalé“ v řečtině doslovně znamená „nepřenosné“ – neuskutečnitelné na někom jiném. Pasáž pokračuje úžasnými zprávami: „Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ Ježíš Kristus zachraňuje zcela a kompletně ty, kteří přicházejí k Bohu skrze Něj. Důvod, proč tomu tak je, je zmíněn dále: „Přesně takového velekněze jsme potřebovali! Je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad sama nebesa.“

Brownova kniha měla na můj život jisté dopady. Způsobilo to, že jsem si vzpomněl na léta, když jsem v Římě studoval na kněze. Ve třídě nás bylo přes tři sta mladých kněží a mohl jsem na vlastní oči vidět, že většina z nich nejevila zájem ani o svatý život, ani neusilovala poznat Ježíše Krista. Valná většina z těchto lidí se zajímala o to, aby dosáhli vyšších pozic, v různých krajinách a národech po světě. Byl to pro mě skutečný skandál, když jsem na vlastní oči viděl lidi, kteří se vůbec nezajímali o kněžství – leda tak pro postavení a dobré jméno. Byl jsem zděšen profilem celé třídy, a tak jsem se spojil spolu s třemi dalšími kněžími, jedním z Afriky, druhým z Evropy a dalším ze Spojených států. Ze všech lidí, co jsme tam byli, to vypadalo, že jako jediní máme stejné názory a ideály. Tato vzpomínka mě provázela po celá další léta mého vlastního kněžství.