Pokračovanie z predošlých článkov

Papežská církev je ohromně bohatá, úžasně uskladněná politická a církevní moc s hlavním stanovištěm v Římě. Stojí to v naprostém kontrastu s tím, co zde bylo v prvním století, když bylo několik pastýřů, kteří sloužili malým shromážděním. Tyto rozdíly jsou zjevné. Rané domácí církve pod svými pastory hleděly na autoritu Božího Slova, jak ji přijali ve zprávě evangelia o životě Pána Ježíše a v listech apoštolů společně se Starým Zákonem. Tito pastýři a církve měli pravou a živou víru v Boží milost skrze evangelium.

Z epištoly apoštola Pavla Římanům lze vidět, že evangelium bylo v těchto raných římských shromážděních věrně zachováváno. Na začátku svého dopisu chválí věřící v Římě pro jejich víru:

„Především za vás všechny děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista – vždyť o vaší víře mluví celý svět! Bůh, jemuž sloužím svým duchem v evangeliu jeho Syna…“

Takové chvály nebyly od apoštola Pavla časté. Víra církví v Římě byla velmi dobře známá a věrně zachovávaná v lidských životech po dvě stě padesát let, a to i za velmi nepříznivých situací, které zahrnovaly extrémní pronásledování, z nichž nejznámější bylo za vlády císaře Nera v roce 64. Pro věřící rané církve v Římě by bylo zcela nepředstavitelné, kdyby jim byl představen koncept „nejsvětštějšího římského papeže.“ Podobně nepředstavitelná by byla víra, že obřady by mohly udělit milost Svatého Ducha a že Marii, matce Pána Ježíše, by mohla být adresována modlitba, jakou je „Celá Svatá.“

Ve společenství věřících by nejvyšší hierarchický systém – od laika ke knězi, od kněze k biskupovi, od biskupa ke kardinálu, od kardinála k papeži – byl odporný, jako by byl ze světa a ne z Krista, který k tomu také řekl: „Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.“

Rozptyl křesťanské víry v prvních třech staletích byl rozsáhlý a rychlý. V Boží prozřetelnosti k tomu hlavními důvody byly věrnost a horlivost kazatelů evangelia, hrdinné smrti mučedníků a překlady Písem do mateřských jazyků Římského světa. Za císaře Severa (193-211) křesťané děsivě trpěli. Nejhrozivější pronásledování bylo za císaře Diokleciána a jeho spoluregenta Galeria v období let 303-311. Historik Philip Schaffstates říká:

„Všechny kopie Bible byly spáleny. Všem křesťanům byly odepřeny všechny jejich veřejné funkce a občanská práva. Nakonec museli všichni bez výjimky pod hrozbou trestu smrti přinášet oběti božstvům.“

Ale i nadále po soustavném vyhlazování křesťanů a evangelia, pronásledování vytříbilo ty, kdo kázali, a zvětšovalo v nich schopnost podávat zprávu evangelia.

Pronásledování křesťanů skončilo v roce 313 n. l., když císař Konstantin na západě a Licinius na východě vyhlásili Milánský edikt. Tento dekret ustanovil politiku náboženské svobody jak pro pohanství, tak i pro křesťanství. Římská říše byla spravována čtyřmi vice-prefekty, kteří byli pod Konstantinem. Pod jeho autoritou byl spravován křesťanský svět ze čtyř hlavních měst – Antiochie, Alexandrie, Jeruzaléma a Říma. Nad každým městem byl ustanoven patriarcha, který řídil všechny starší své oblasti (toto bylo později pojmenováno diecéze). Celá myšlenka a účel, které podle Konstantina měly křesťanské církve mít, bylo uspořádat je v podobě modelu správcovství Říše.

Vážnost, které se těšili různí křesťanští starší, byla úměrná postavení města, ve kterém sídlili. Od té doby byl Řím nejmocnějším a nejprestižnějším městem v celém světě tehdejší doby, a tak se postavil nebiblický důvod, že nejprominentnějším a nejvlivnějším biskupem by měl být biskup Říma. Postupem času úcta a respekt, který byl dán Římskému biskupovi, rostly a tito biskupové tudíž očekávali úctu biskupů podřízených měst. A tak se během třetího a čtvrtého století církev dostávala do poklesku, kdy biskupové Říma začali žádat uznání této vyvýšené pozice, kterou teď považovali za vlastnictví.

Postupný vzestup papežského Říma

V průběhu čtvrtého a pátého století bylo pravé evangelium ředěno a jeho místo bylo nahrazováno obřady a ceremoniemi. Pravé uctívání Boha a usvědčení Duchem Svatým ustoupilo formálním obřadům a modlářství. Pohanské praktiky byly představované jako očištěné a byly označeny jako vnější forma křesťanství. Od začátku vytvářelo evangelium vnitřní jednotu mezi věřícími, ale se záměnou rituálností za evangelium přišlo i vyžadování vnější viditelné jednoty církve. Jak historik D’Aubigne vypovídá:

„Různé okolnosti brzy přispěly k tomu, aby se začala vyvíjet myšlenka nezbytnosti vnější jednoty. Lidé si zvykli na pouta politické formy světského státu a jejich pohledy a zvyky se přenesly do duchovního a věčného království Ježíše Krista. Objevení identické vnější organizace se postupně stávalo náhradou za vnitřní duchovní jednotu, která tvoří základ ryzí víry. Cenná vůně víry byla vynechána a lidé se vyčerpávali před prázdnou nádobou, která takovéto myšlenky obsahovala. Víra srdce již více nespojovala členy církve, ale bylo hledáno jiné pouto. Nakonec byli spojeni prostřednictvím biskupů, arcibiskupů a papežů, mitrami, obřady a kánony. Živá církev postupně odešla ven do skrytého útočiště. Vnější církev byla dosazena na její místo a prohlašovala, že je spolu se všemi svými formami božskou institucí. Byl zastáván názor, že spasení se přenáší prostřednictvím smyšlených forem a žádný člověk nemá spasení, neobdrží-li jej skrze tento kanál. Jakmile však byla tato chyba o nezbytnosti viditelné jednoty církve ustanovena, nové chyby povstávaly – totiž potřeba vnějšího zastoupení této jednoty.“

Přijatým základem bylo dělení církve na laiky a duchovenstvo. Toto dále přešlo v hierarchii vládnoucího duchovenstva. Koncem pátého století bylo ustanoveno obětní kněžství, kde kněz, o němž se předpokládá, že je prostředníkem (rouhání Kristu) mezi Bohem a člověkem, nahradil rané služebníky evangelia, kteří učili Písma. Církev již více nebyla společenstvím věřících, kteří byli spojeni evangeliem, pravým uctíváním a vedením Ducha svatého, ale spíše institucí ovládanou hierarchií biskupů a starších.

Zároveň od raného období po páté století, bylo město Řím sužováno nejprve Alaricem Gótem, který se ho zmocnil v roce 410 n. l., ale neudržel vládu. Poté Atilou Hunem, který byl v roce 452 přiměn Leem, pozdějším biskupem Říma (440-461), k zastavení postupu a opuštění Itálie. Nakonec město uchvátil Vandaly vedoucí Genseric, který byl Leem přesvědčen, aby ušetřil životy Římanů. Výsledkem bylo, že sláva Lea, jako římského ochránce, rostla velmi rychle.

Pozice vládnoucího římského císaře se nyní uvolnila. Tato prázdnota vznikla, protože císařské vedení opustilo Řím a žádný z barbarských vůdců se nepokoušel ustanovit se do této pozice. Leo, který byl biskupem Říma, viděl, že před ním leží příležitost. Historik D’Aubigne pokračuje:

„Leo poznal, že přišel čas k uskutečnění Augustinova prohlášení týkajícího se dočasného tisíciletého království Krista. Jemu svěřenou mocí rozvazovat a svazovat otevřeně deklaroval své právo na volný trůn jako vhodné sídlo Kristova univerzálního království. A tak se Římská církev dosadila na místo Západní říše, na kterou je „aktuálním pokračováním“. Impérium tudíž nebylo zničeno, ale jen změnilo svou formu. Papež se stal následníkem césara. Byla to dlouhá cesta …

Biskup Říma se stává papežem

Přesunutím sídla říše z Říma do Konstantinopole v roce 330 n. l., se úžasně rozšířila moc římského biskupa. Církevní soutěž, která byla po nějaký čas mezi Antiochií, Alexandrií, Jeruzalémem a Římem, se nyní zúžila na Řím a nového soupeře – Konstantinopol (Východní církev). Barbarské invaze Západní Římské říši nezměrně pomohly vybudovat celou strukturu papežského Říma. Deset barbarských království bylo vážnou hrozbou. Patřili tam: Alemani, Frankové, Vizigótové, Burgundové, Suevové, Anglosasové, Lombardové, Heruliové, Vandalové a Ostrogóti. Římský císař žil nyní v Konstantinopoli, kde jeho armády vykořenily a vyhladily Vandaly, Herulie, zatímco současně zápolily s Ostrogóty, kteří pokračovali v obléhání Říma.

Clovis, franský král byl prvním z barbarských princů, který přijal víru předloženou Římskou církví. Podle slibu, který učinil na bitevním poli poté, co porazil Alemany, byl Clovis v roce 496 n. l. pokřtěn v Remešské Katedrále. Římský biskup mu dal titul „nejstarší syn Církve.“ V šestém století Burgunďané v jižní Galii, Vizigóti ve Španělsku, Suevové v Portugalsku a Anglosasové v Británii, všichni následovali toto připojení se k náboženství římského biskupa. Tito barbarští králové a jejich lid lehce přijali víru Říma, protože postrádala evangelium a velmi málo se svou formou a složením lišila od jejich pohanského uctívání. Všechny tyto konverze posílily moc římského biskupa. Tyto barbarské národy snáze přijaly náboženství Říma také proto, že toto město bylo sídlem autority císařů, jako pánů světa. Římští biskupové nyní hráli roli oprávněných následníků césarů. Město, které bylo střediskem síly pro impérium, se stalo místem, ve kterém mohl biskup uplatňovat svou autoritu. Čím dál tím více národů akceptovalo tuto pozici.

Císař Justinián I (527-565) ustanovil vládu římského biskupa více než kdokoliv jiný. Učinil to formálním a legálním způsobem, a to přenesením čistě církevních ediktů a předpisů pod kontrolu občanského práva. Froom podává vysvětlení:

„Jedním z Justiniánových velkých úspěchů byla regulace církevních a teologických záležitostí korunovaná říšskou dekretní listinou, která prohlašovala římského biskupa za „Hlavu všech svatých církví“. A tak byl položen zákonný základ pro církevní vládu.“

Justiniánův oficiální kodex občanského práva měl být uplatněn v celé Římské říši, přesto to nenastalo ihned.

„Z toho důvodu podle ustanovení těchto sněmů, ustanovujeme, že nejsvětější papež starověkého Říma drží první hodnost všech biskupů, ale nejpožehnanější arcibiskup Konstantinopole, čili nového Říma, bude zaobírat druhé místo po Svatém Apoštolském Stolci, který má přednost před všemi dalšími“…

A tak vláda papeže nad všemi křesťany obdržela plného schválení, jaké kdy mohlo být vydáno světským vůdcem Římského světa. Od této doby je datováno světské potvrzení papežského nároku na církevní primát, jenž obecně vstoupil v platnost v roce 538 uvolněním Říma z Ostrogótského obležení.

Justiniánův dekret nevytvořil úřad papeže, ale spíše ustanovil zákonný základ pro vzestup vládnoucí síly biskupů Říma. Císař měl své cíle.

„Justinián využil příležitost, která se mu opětovným dobytím Itálie naskytla, aby dosáhl vnější univerzální jednoty v náboženských záležitostech, a tak vyloučil herezi a schisma, a zároveň také posílil svou vlastní autoritu nad západními královstvími. Jeho cílem bylo chránit jednotu církve, která měla zahrnovat jak východ, tak i západ. Vzal v úvahu, že zde nebyl žádný jistější způsob redukce všech náboženství do jednoho systému, než zvýšení autority církevního Říma a uznání hlavy církve jako zastánce jednoty, v jehož zájmu bylo zastrašování svědomí lidí církevními klatbami a prosazování výkonů těžkých trestů zákona. Od roku 539 n. l. svrchovaný papež a patriarchové začali k prosazování svých dekretů používat vojenské jednotky. Civilní tresty začaly být uvalovány skrze jejich vlastní tribunály.“

Aby se utišilo zrušení císařského impéria, církevní jednota byla uložena i donucením. Nebylo tomu poprvé ani naposled, kdy se náboženství použilo k podpoře politické pozice. Jak bylo prohlášeno hlavou říšské církve, práce spadala na biskupa Říma. Titul „papež“ se hodil pro toho, kdo zasedal jako „biskup Říma“ a mohl nyní volně užívat občanský meč donucení, který mu byl dán Justiniánovým dekretem.

Dříve církevní jednota přicházela morálním přesvědčováním evangelia a samotných Písem k záchraně jednotlivců, kteří měli poté být solí a světlem svým občanským společenstvím. Ale nebiblické myšlenky a metody, jaké biskupové Říma tak ochotně vyhledávali a přijímali, nemohly produkovat nic jiného, než světovou zkaženost. Není žádným překvapením, že brzy poté biskup Říma toužil vládnout jako král s okázalostí a světovou mocí. Právě to, před čím Pán varoval, se uskutečňovalo.

“Králové národů nad nimi panují a Ti, kdo je ovládají, ale vy to tak nedělejte…

Impérium směřovalo k rozpadu. Císař Phocas vládl v Konstantinopoli od roku 602 do 610 n. l.. Bonifác III, který se stal papežem v roce 607 a který Phocase znal, protože u něj byl papežským nunciem, než se stal papežem. Bonifác prokázal velkou zručnost v získávání dalších oficiálních uznání od císaře.

„On (Bonifác) usiloval a také obdržel od Phocase dekret, který znovu formuloval, že ‘Svatý apoštolský stolec Petrův by měl být hlavou všech církví’. Toto zabezpečilo, že titul „Univerzální biskup“ patří výhradně biskupu Říma a efektivně ukončilo pokus Konstantinopolského biskupa Cyriacuse ustavit sebe sama za ‘Univerzálního biskupa’“

Papež Bonifác III se chytře chopil dvou stupňů zabezpečení, aby ochránil papežskou hegemonii církevní oblasti padající říše. Prvním bylo znamenité využití myšlenky, že Petr byl prvním biskupem v Římě. Druhým bylo získání titulu „Univerzální biskup“. Ten mu byl udělen císařem Phoacasem a tím se mu dostalo převahy a moci potřebné k vládnutí v církevní autoritě z ústředního města Říma a s působností po celém území Říše. Tato dvojnásobná lest měla pokračování v celé historii.