Falešné dokumenty a vzestup papežství jako světské moci

Do poloviny osmého století nebylo známo fantastické tvrzení, že císař Konstantin přenesl svou moc, autoritu a palác na římského biskupa. Falešné „Donace Konstantinovy“ byly údajně právním dokumentem, ve kterém císař Konstantin věnoval Silvestrovi, biskupovi Říma (314-335 n. l.) množství svého majetku a udělil mu velkou duchovní moc. Nesmírnost a velikost dědictví domněle věnovaného Konstantinem Silvestrovi padělaným dokumentem, je viditelná v následující citaci z rukopisu: „My přisuzujeme apoštolskému stolci Petra veškerou důstojnost, veškerou slávu a veškerou autoritu říšské moci. Kromě toho dáváme Silvestrovi a jeho nástupcům náš Lateránský palác, který je nesporně nejlepším palácem na zemi, dáváme mu naši korunu, naši mitru, diadém a veškerá naše císařská roucha a postupujeme mu říšskou důstojnost. Udělujeme svatému Veleknězi jako dar město Řím a všechny západní města Itálie. Aby mu bylo uznáno toto za precedens, zbavujeme se veškeré své autority nad těmito provinciemi a odebíráme se z Říma přenesením sídla impéria do Byzance. Poněvadž není správné, aby světský vládce uplatňoval sebemenší autoritu, kde Bůh ustanovil hlavu svého náboženství.“

„Donace Konstantinovy“ byly nejspíše vytvořeny něco málo před rokem 754 n. l., historik Wylie o nich říká: „Konstantin v nich (v Donacích Konstantinových) mluví v latině osmého století a adresuje je biskupu Silvestrovi jako ‚Princi apoštolů a náměstku Krista‘ Během více než 600 let, Řím působivě citoval tuto darovací smlouvu, kterou vkládal do svých zákoníků, nikomu nedovolil ptát se na její pravost a upálil každého, kdo tomu odmítl věřit. První úsvit naděje nastal v šestnáctém století, kdy byl podvod odhalen.“

Bylo to také v osmém století, kdy byla civilní moc uchopena papežstvím. Králové Lombardie, kdysi barbaři a nyní věřící v Ariánskou herezi, byli odhodláni dobýt celou Itálii, vyhrožujíce dokonce samotnému Římu. V té samé době překročili muslimové Afriku, dobyli část Španělska a ohrožovali i Řím. Papež Štěpán II se obrátil o pomoc k Francii. Vyzval Pepina Krátkého, hlavního správce královy země a armády. Pepin byl synem Karla Martela a otcem Karla Velikého (Charlemagne). Pepin s celou armádou přešel Alpy a byl schopen porazit Lombardy. Vybojovaná města postoupil papeži za vlastnictví. A tak v roce 755 n. l. Pepin Krátký vytvořil podstatu světské moci papežů a pro sebe dosáhl potřebného papežova schválení.

Karel Veliký, Pepinův syn, pokračoval v posílení světské moci papeže. Lombardi právě znovu obléhali Řím. Papež se opět obrátil k Francii o pomoc, ale tentokrát na Karla Velikého, který také na toto volání odpověděl a porazil Lombardy. Potvrdil a rozšířil města a území, které dal jeho otec Pepin římské církvi. Později na Štědrý den roku 800 Karel Veliký, jako pán téměř všech římsko-germánských národů, poklekl před papežem Leem III. Papež umístil na jeho hlavu korunu západní říše. Tento akt vyjadřoval papežovu rostoucí moc. V roce 538 dal císař Justinián římskému biskupovi titul Pontifex Maximus. O dvě stě šedesát let později papež korunoval císaře.

Falešné „Donace Konstantinovy“ staré méně než padesát let se opětovně ukázaly jako jeden z mnoha užitečných nástrojů. Papež Mikuláš I jím a dalšími padělky v roce 825 dosáhl způsobu, jak se dožadovat podrobení biskupů a vládců a nahromadit ohromné bohatství papežskému trůnu. V této době arogance papežů směle vzrůstala, stejně jako jejich poklady. Papeži se – někteří již ve svých náctinách – opíjeli vlastní pýchou a ukájeli smysly v ohavných praktikách. Neslavné ženy historie – Theodora a Marozie – po dlouhá léta vládly papežskému trůnu podle toho, jak si přály. A tak usazovaly a sesazovaly své milence, syny a vnuky jako takzvané pány Církve. Tato nesvatá Stolice, která předstírala vzestup nad majestáty králů a princů, sestoupila do bahna hříchu. Po dvě staletí bylo papežství jednou divokou arénou blázince, když se nejmocnější rodiny Itálie přely a bojovaly o papežství jako o majetek. Jak Wylie vysvětluje:

„Kandidát, který byl dostatečně bohatý a mohl nabídnout největší úplatek, anebo dostatečně mocný, aby se objevil se svou armádou v branách Říma, byl ve Vatikánu korunovaným císařem… Papežové netrápili svět nějakými formálními tvrzeními o jejich koruně nadvlády, byli dostatečně moudří, aby věděli, že nejrychlejší cestou k uznání teoretické pravdy okolním světem, je obeznámení se svými faktickými požadavky – vyžadovali přijetí tohoto tvrzení, ne jako teorie, ale jako skutečnosti. Tak papežové smělou cestou obratnosti a troufalou avšak úspěšnou agresí, pracovali na zosnování doktríny o nadvládě v obecné politice Evropy.“