Touhy mysli následovány vraždami a mučením

Rok 1073 byl po staletích hrubé nemravnosti bodem zvratu. Tvrdá disciplína se nyní stala normou papežství. Po uspokojení tělesných chtíčů, touhy papežské mysli pokračovaly uchopením totální nadvlády, jak církevní, tak i světské. V té době byl rod Karla Velikého příliš oslaben, než aby zachovával kontrolu papežství, a Papež Řehoř VII (známý také jako Hildebrand) měl vyšší cíle, než kdokoli před ním. Byl přesvědčen, že vláda papeže byla ve skutečnosti vládou Boha na zemi, a rozhodl se poddat celou autoritu a moc, jak duchovní, tak i světskou, vše k „Petrově křeslu“. Byl to Řehoř VII, kdo v duchu viděl to, co se mělo stát obrovskou papežskou strukturou. Jeho cílem bylo, aby byl nejvyšším vladařem a soudcem všech vůdců, jak církve, tak státu. Wylie shrnuje:

„Řehoř se rozhodl s veškerou zapáleností a horlivostí charakteristickou pro tohoto muže pro válku mezi trůnem a mitrou. Cíle, na které se Řehoř VII zaměřil, byly dva: 1. Poskytnout volbu na papežský trůn nezávisle na císařích a 2. Navázat na říši jako území Církve a ustanovit svou nadvládu nad králi a královstvími země. Jeho prvními kroky k úspěchu těchto obrovských návrhů byly ustanovení kněžského celibátu. Jeho druhým krokem byl zákaz všem duchovním přijímat příkazy od světské moci.“

Řehoř VII obhajoval názor, že papež je náměstkem Krista. Touto nejvyšší mocí, kterou prohlašoval za božsky správnou, vyžadoval nadvládu nad jak nad císaři, tak i nad králi.

„Převrat v říši nanejvýše podporoval hmotné vyvýšení biskupa Říma. Zaprvé to z cesty odstranilo císaře. A zadruhé to dohnalo římské biskupy, kteří tak přišli o vliv, jenž jim do té doby všemožně pomáhal při jejich snahách o výjimečnost, k uchýlení se k dalšímu základnímu prvku… jenž představoval celou podstatu papežství a na němž bylo založeno celé komplexní uspořádání duchovní a světské nadvlády papežů… k myšlence, že biskup Říma je nástupcem Petra, princem Apoštolů a především Kristovým náměstkem na zemi.“

Tato myšlenka se nějaký čas rozšiřovala. „Prvenství bylo rozhlášeno dekrety synodu a potvrzeno císařskými edikty, ale papežové si všimli, že to, co jim synody a císařové dali, mohou také synody a císaři odejmout. Proto byla zrušena ustanovení synod i císařů a božské právo bylo vloženo do papežské správy jako jediná podstata moci, kterou ani plynutí času ani změna okolností nemohla svrhnout. A Řím byl nadále nezničitelný.“ Zásadní nadvláda takovéhoto názoru nebyla vyhrána za den. Byla to ale Řehořova obratnost v uchopení této teorie a jeho drtivá ctižádost společně s bohatstvím římskokatolické církve, které umožnily jeho zavedení. Toto lstivé uzákonění začalo nést své ovoce již za Řehořova panování od roku 1073-85.

Papežové, kteří následovali po něm, rozvinuli struktury, které Řehoř ustanovil. Pokračovali v jeho plánech a snažili se podvody, křížovými výpravami a interdikty umístit svět pod papežskou politickou kontrolu. Po dvě stě let od vlády Řehoře VII vzrůstala moc a sláva papežství vždy za cenu tisíců zničených životů, mnoha sesazených králů a princů, množství zničených měst a nespočetného množství zničených usedlostí a farem. Vše ve jménu náboženství Říma. Papež Innocent III (1198-1216) a Bonifác VIII (1294-1303) nakonec přiložili ruku k dílu pro triumf v duchovní i světské moci. Papež Innocent III vyhlásil křížová tažení proti Albigenským a nabídl všem, kdo se zapojí do boje, odpuštění všech hříchů, aby se mohli dostat do nebe a vyhnout se tak očistci. Byla to nepředstavitelně krutá válka. Celé vesnice a města plné lidí byly šmahem zmasakrovány a tisíce dalších byly upáleny zaživa, zatímco jiní podléhali při nejukrutnějším mučení. Historie těchto hrozných skutků, ukrutností a vražd byla ustanovena podle přívlastků Papeže Bonifáce III „… byl tvrdohlavý, ctižádostivý, inteligentní, domýšlivý a bezohledný. Hluboce věřil, že papež je doslovně Náměstkem Krista na zemi a že je držitelem mimořádné moci. Kdokoliv by mu oponoval, oponuje Bohu, a proto musí být jistě bezbožný.“ Je nejslavnějším pro své prohlášení v papežské bule Unum Sanctum: „My tvrdíme, říkáme a určujeme a vyhlašujeme každému lidskému stvoření, že je pro spasení nezbytné být úplně podroben římskému papeži.“ Sedmdesát pět papežů, jeden po druhém od papeže Innocenta III k papeži Piu VII, schvalovali mučení, vraždy, upalování na hranicích a zabavování majetku věřících v hrůzných staletích inkvizice. Mnoho z těchto zabitých bylo pravých biblicky věřících.

Více než 600 let papežské inkvizice

Inkvizice je termín, který historicky platí od doby, když se římský papež chopil iniciativy v pokusech potlačit herezi (kacířství) pomocí mučení, věznění a smrti. Dříve než papežové nařídili takovéto mučení a smrt, bylo na úrovni farností a diecézí římskokatolické církve praktikováno pronásledování zahrnující věznění a zabavování majetku. A tak proroctví Písma Svatého předpověděla to, co se vskutku stalo: „… bylo jí dáno, aby svedla boj se svatými a přemohla je.“ Tento text je naplněn ve válkách proti Valdenským, Albigenským a dalším učedníkům Pána Ježíše za časů papežských pronásledování. Je to stejné proroctví, jako je nalezeno v knize proroka Daniele: „… ten stejný roh vedl válku proti svatým a přemáhal je.“

Během inkvizice „nejpříšernější ohavností ze všeho byl systém mučení. Při popisu jejího chladnokrevného působení mnohého vyděsí, jak lidská bytost může být krutá. A toto bylo nařízeno a řízeno papeži, kteří tvrdili, že reprezentují Krista na zemi. V roce 1252 to papež Innocent IV skvostně potvrdil. Potvrzující nebo řídící usnesení byla vydána Alexandrem IV, Klementem IV, Urbanem IV a Klementem V.“ Papežství se stalo „opilé krví svatých a krví Ježíšových mučedníků.“ Žádné další království nebo mocenství nebylo tak hluboce zpité krví, jako papežský Řím. Fakta jsou nesporná.

Pečliví a věrohodní historici odhadli, že od zrodu papežství v roce 600 až dosud, bylo za zločiny kacířství papežskými pronásledovateli pozabíjeno více než PADESÁT MILIÓNŮ lidských rodin, to je průměrně více než čtyřicet tisíc náboženských vražd každý rok existence papežství.“ Mučírny inkvizice, které byly užívány po více než 600 let , byly ve všech národech spravovány a kontrolovány Římem. Mučicí nástroje byly hrůzostrašné. Jestliže jste citlivé povahy, měli byste se modlit za odvahu, abyste mohli číst následující záznamy historika Wylieho:

„Přecházíme do komory, kde se náš pohled setkává s hrůzostrašnými věcmi. Je zde pověšené kolo a kolem jsou mučidla, v tak hojném počtu, že by to vyžadovalo k pojmenování i popsání mnoho času. Museli jsme je popisovat po skupinách, protože bylo beznadějné si myslet, že projdeme jeden po druhém a vysvětlíme podrobnosti, způsoby ovládání, jejich důmyslnost a umění, jak byly přizpůsobeny k hroznému konci oběti. Byly tam nástroje na svírání prstů (palečnice), kde se kosti natolik mačkaly, že se až tříštily. Dále nástroje, které se zaváděly pod nehty, což působilo prudkou bolest, stejně jako spalující oheň, který přitom procházel nervy. Další byly určeny pro vytrhnutí jazyka, vydlabávání očí a vrtání do uší. Jsou zde důtky z železných řetězů s ostnatým kruhem na konci každého biče, pro trhání kusů masa ze zad, kde se objevovaly kosti a šlachy. Byly tam železné kazety pro nohy, v kterých se utahovaly šrouby do končetiny (španělská bota), až se maso a kosti drtily na rosol. Kolébky, které jsme viděli, měly nespočet ostrých hrotů, do které byla oběť uložena a převalována ze strany na stranu a ubohý člověk byl propichován každým pohybem stroje. Železné naběračky s dlouhými držadly sloužily k nabírání žhavého olova nebo vařící smůly, která byla vlévána do krku člověka a tak jeho tělo bylo změněno na spalující kotel. Byly tam rámy s otvory, kterými se prostrčily ruce a nohy, tak konstruované, že tělo osoby, která tam byla dána, bylo tak skrčeno do nepřirozených a bolestivých poloh, že utrpení rostlo a rostlo každou chvíli, ale stále člověku nebylo dáno zemřít. Místnosti byly plné krabic s nejrůznějšími a nejdůmyslněji zkonstruovanými nástroji k svírání, zavádění nebo trhání nejcitlivějších částí těla, kdy bolesti neustávají až do krajnosti, kdy se podlomí přesvědčení, nebo život. Na podlaze a zdech komnaty byly nástroje určené ke stejně strašlivému konci – k rozdírání, mandlování a mučení živých lidí, ale s těmi se setkáme v dalších kobkách, kam se ještě půjdeme podívat.“

Obžalování Inkvizice

Nejlepší shrnující tvrzení o papežské inkvizici je od současného katolického historika Lorda Antona, který prohlašuje:

„Inkvizice je svébytnou zbraní a také svébytnou prací papežů. Stojí stranou všech věcí, na kterých papežové spolupracovali, kterým se věnovali nebo které se vyznačovaly rysem papežského Římu. Byla ustanovena, spravována a zdokonalována dlouhou řadou zákonů vycházejících od nejvyšších autorit církve. Vyjma rozdělování moci není žádná další instituce, žádná doktrína a ani žádný obřad tak zřetelně zvláštním dílem papežství. Je to hlavní věc, se kterou je papežství spjato a podle které musí být souzeno. Principem inkvizice je papežova nejvyšší moc nad smrtí a životem. Kdokoliv by jej kdy neuposlechl, měl být postaven před soud, mučen a upálen. Pokud tomu tak nemohlo být, mohlo se upustit od formalit a viník mohl být zabit jako psanec. Zbývá říci, že podstatou inkvizice je vraždění a osobní názor na papežství je regulován a určen názorem na náboženskou úkladnou vraždu.“

Papežství uštědřovalo nesnesitelné mučení a krutou smrt pravým věřícím. Bylo to jako utrpení zaznamenaná ve Starém Zákoně: „Bývali kamenováni, rozřezáváni, pokoušeni, umírali ostřím meče, chodili v ovčích a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící. Svět si je nezasloužil. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách. Ti všichni díky víře došli u Boha uznání.“ Artur Pink komentuje: „Papežství překonalo pohany svědectvím krutých masakrů ve Francii a na dalších místech. Dobře Duch svatý vylíčil nevěstku Babylónu, která je „opilá krví svatých“ (Zjevení 17:6) … „Ale svět si je nezasloužil“ … nejnemilosrdnějšími, bez skrupulí, nejkrutějšími a nejzatvrzelejšími pronásledovateli Božích vyvolených byl náboženský lid!“