Obrátený katolícky kňaz o reformácii. Richard Bennet

Období reformace bylo časem obrovské teologické debaty a historických osobností. Nicméně uprostřed všech naučných sporných otázek a událostí bylo pět biblických principů, které byly přijaty reformátory. Ve věcech víry a morálky je konečnou autoritou samotná Bible. Před Svatým Bohem je člověk spasen milostí skrze samotnou víru v Ježíše Krista. Na základě tohoto náleží veškerá sláva a chvála jen samotnému Bohu.
Pro celkový přehled typických znaků průběhu reformace jsme získali podrobný citát:

„Protestantská reformace měla určité charakteristiky, z nichž mnohé ji postavily stranou všech ostatních revolucí v historii. Jedním z charakteristických rysů byla územní působnost. Začala současně a nezávisle v různých zemích Evropy. V čase Martina Luthera, který přibil devadesát pět tezí na dveře kostela ve Wittenbergu v roce 1517, děkan kostela sv. Pavla v Anglii, John Colet odsuzoval zneužívání v katolické církvi a podporoval autoritu Bible jako pravidla víry. Lefevre ve Francii a Zwingli ve Švýcarsku ve stejný čas kázali proti zlu církve a ukazovali na Krista jako dveře ke spasení.

Ačkoliv je Luther nazýván původcem reformace, objevovali se další reformátoři a nezávisle na sobě a bez jakékoli vzájemné komunikace kázali tutéž zprávu. „Nicméně byla zde moc, která dala reformaci vzniknout a umožnila její pokrok – bylo to díky Svatým Písmům. Řecký Nový Zákon sestavený Erasmem pomáhal učencům po celé Evropě v učení o Cestě, Pravdě a Životu. Po reformaci začalo najednou existovat velké přátelství a bratrství mezi reformátory.

Častá výměna myšlenek a pohostinnost byla volně rozšířena. Jeden z překvapujících rysů reformace bylo rozšíření kontaktů a spolupráce mezi reformátory, takže se povzbuzovali navzájem ve svém úsilí. Reformace se rozrůstala velikou rychlostí. Samozřejmě muselo následovat upevnění, vytříbení a rozšíření, ale fakt, že revoluce takového měřítka, která s sebou přinesla kompletní změnu myšlení a zvyku, mohla být uskutečněna v tak krátkém čase, zůstává stále jednou z úžasných událostí historie.

Protestantská reformace vlastně začala v evropských pevnostech vzdělání – univerzitách. Zde působili učenci jako Luther a Melanchton ve Wittenbergu, Erasmus, Colet v Oxfordu, Bilney, Latimer a Cartwright v Cambridge; Lefevre a Farel v Paříži. Téměř bez výjimky byli vůdci reformace lidé vysoce učení. V některých případech, jako Beza a Tyndale, se řadili vysoko jako učenci. Jiní, jako Cranmer a Valdes, měli povinnosti u dvora.

Proč to bylo tak nevyhnutelné právě v tomto čase, když i v jiných obdobích byli lidé s menšími schopnostmi a nižším vzděláním tak účinně a s takovou mocí užíváni ke kázání evangelia? Odpovědi mohou být nejméně dvě. Jedině vzdělanci znali hebrejštinu, latinu a řečtinu, které byly nezbytné ke čtení Bible v podobě, v jaké tehdy existovala. Dalším klíčovým prvkem bylo překládání Bible do mateřštiny každé země, takže obyčejní lidé měli tu výsadu číst Písmo ve svém vlastním jazyce. Tento úkol vyžadoval vzdělání.

Všechna ta kázání mnohých reformátorů, jak Luthera, Latimera, Zwingliho, Knoxe a Wisharta by reformaci neuskutečnila, pokud by ve stejné době nebyla Bible poskytnuta běžnému lidu ve vlastním mateřském jazyce. Jestliže by v době, kdy Latimer kázal v Cambridge, Tyndale neuprchl do Evropy a nepašoval na ostrovy tisíce kopií anglického Nového Zákona, takže si Angličané mohli sami přečíst o cestě spasení, nebyla by v Anglii žádná reformace. Podobná situace nastala i v Německu, Francii a dalších zemích.

S těmito dvěma etapami musela být kombinována i nezbytná třetí – vynález knihtisku, který umožnil vydání překladů Bible a její cenu přiblížil peněžence obyčejného lidu. Během období deseti let mělo mnoho evropských národů Bibli ve svém vlastním jazyce. Luther ji přeložil pro Německo v roce 1522. Lefevre pro Francii v r. 1523, Tyndale pro Anglii v r. 1525, Bruccioli pro Itálii v r. 1532.

Během dalších deseti let ji Enzinas přeložil do španělštiny a Petri do Švédštiny. Krátce na to i Karoli, jeden z nejaktivnějších maďarských kazatelů, dokončil překlad do maďarštiny. Další povšimnutíhodnou charakteristikou reformátorů byla zásadní jednota v důležitých doktrínách. Principem na kterém se všichni reformátoři shodli, bylo ospravedlnění skrze víru. Věřili, že spasení není obdrženo prací, půstem, penězi nebo utrpením, ale že je to Boží dar, který je zadarmo. Tato doktrína tvořila základní kámen reformace. Shoda byla také v hlavní, dostatečné autoritě Písem a přijímání pod obojí, odmítnutí úcty ke svatým a obrazům, popření očistce, mše, celibátu a papeže jako hlavy církve…

Vlastní reformace, tj. rozchod s římskokatolickou autoritu, byla uskutečněna v relativně krátkém čase, ale ne všechna papežská učení byla ihned vymezena. Reformace byl pokračující a všezahrnující chod akcí a reakcí, kdy s rostoucím světlem rostla i sláva. Bylo to nádherné duchovní probuzení…“