Prečo je kresťanstvo dnes považované za náboženstvo? Pretože sa vzdialilo od PRAVDY! Boh nám zjavil skutočnú a jednoznačnú pravdu o svete, stvorení a človeku! Ale cirkev –  žiaľ – časom úplne na tieto základné biblické pravdy zabudla a vzniklo tak náboženstvo, ktoré si hovorí – kresťanstvo.

Augustín riešil tento spor s Pelagiánom a vyhral ho. Cirkev vtedy uznala Augustínovo učenie ako pravdu, zhodnú s Písmom Svätým. Rovnaký boj sa odohral v čase reformácie, kedy RKC odpadla od učenia Augustína a upadla do semi-pelagianizmu. No dlho sa však ani protestanti neradovali z čistého kresťanského učenia, pretože prišiel Arminianizmus, proti ktorému musel zasadnúť koncil – Dortská Synoda a odsúdiť ho ako blud. A predstavte si, že napriek tomu, že toto základné kresťanské učenie stojí na pravde Božej, je odmietnuté v dnešnom veku snáď viac, ako ktorékoľvek iné učenie. Ide o učenie – totálne zničeného človeka po páde Adama.

Pripomeňme si teda učenie kresťanské, na ktorom ranná cirkev stála prvé storočia, potom chvíľu reformácia, a postupne sa vytratilo. Aj preto dnes sotva kto môže povedať o sebe že je kresťan, ak nevyvýšil Boha nad všetko a nepochopil človeka ako otroka diablovho, ktorý je na tom dokonca rovnako ako sám diabol a aj preto ako diablovi je mu určené večné peklo!

První bod Dortské synody, se týká naprosté duchovní zkaženosti a zotročené, přirozené vůle člověka.
 
Přirozený člověk, Adamův potomek, je v důsledku prvotního hříchu duchovně mrtev, oddělený od Boha, neschopen chápat Boží věci. Vše, co člověk v tomto stavu koná, se odehrává na jevišti hříchu. Je satanův vazal, otrok hříchu a kvůli své zkažené přirozenosti není schopen z vlastní vůle zatoužit po následování Boha.
 
Ačkoli je naprostá zkaženost, tzn. duchovní neschopnost přirozeného člověka volit Boha, zkušenostně nejprokazatelnější, je zároveň rozumově nejodmítanější, protože přirozený člověk je zahleděn do sebe. To dokazuje i jistý stupeň zbytkové „nákazy” znovuzrozeného Božího člověka, v kterém již přebývá Duch svatý. 
 
Apoštol Pavel, duchovně snad nejvyzrálejší, znovuzrozený následovník Ježíše Krista, o sobě prohlásil, že nedělá to, co chce, ale to, co nenávidí (Ř 7,15-25). Jestliže je toto Pavlův stav po znovuzrození, jaký asi byl jeho duchovní stav před znovuzrozením z Ducha? Naprosto zkažený, pronásledoval ty, kdo milovali Krista! Mohl se snad v takovém stavu pro Krista svobodně rozhodnout? Nemohl, musel být velmi dramatickým způsobem přitažen Otcem ke Kristu (J 6,44) na cestě do Damašku (Sk 9,4-22). 
 
O jakékoli předběžné Pavlově spolupráci s Bohem skrze nějakou nápomocnou milost, když putoval do Damašku pronásledovat křesťany, nemůže být ani řeč. Lidský pohled nebere tuto Pavlovu zkušenost příliš na vědomí, protože je lidskostředný, soustředěný na člověka, je synergický, věří v Boží nápomocnou, spolupracující milost.
 
Učení Písma, pokud jde o znovuzrození hříšníka, je monergický, věří v jednostrannou, výhradní, svrchovanou práci Boha, je zcela bohostředný; věří, že přirozený člověk není schopen, není uzpůsoben rozhodnout se pro Krista, stejně jako Pavel na cestě do Damašku. Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!
 
Podstata naprosté fyzické a duchovní zkaženosti
 
Naprostá fyzická zkaženost
 
Zkaženost viditelného, fyzického stvoření, světa a vesmíru je nejen viditelná, ale i ověřitelná fyzikálními zákony. Následkem Adamova pádu ani jedna hmotná částečka stvoření nezůstala ve své původní, dokonalé, stvořené podobě. Vše viditelné bylo postiženo druhým termodynamickým zákonem, trvalým nárůstem entropie, česky trvalým nárůstem neuspořádanosti, tedy chaosu, který vede k zániku. Svět a vesmír se nevyvíjí, ale svíjí.
 
Hospodin stvořil zemi, člověka, roztáhl vesmír, vše podrobil svým zákonům, vše jej poslouchá (Iz 45,12); Hospodin je také svine jako knihu, jako svitek: „Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavce z fíkovníku” (Iz 34,4). 
 
Ani člověk se nevyvíjí, ale svíjí. Například naše oko je důsledkem Adamova pádu zasaženo do posledního receptoru a nervového spoje, ale jen do určité míry, protože stále ještě vidíme. Naše tělo je od narození až po smrt průběžně funkčně degradováno, stárne a spěje ke skonu. Určující přídavné jméno „naprostá” (zkaženost) se vztahuje na extenzitu zkázy, tedy na zkázu v celém rozsahu, zkázu všeho fyzického, respektive celého vesmíru. Avšak míra, intenzita zkaženosti tělesného člověka a veškerého fyzického, viditelného stvoření nemůže být naprostá; kdyby byla, nic by nebylo funkční, vše by zaniklo.
 
Naprostá duchovní zkaženost
 
Když hovoříme o naprosté duchovní neschopnosti a zkaženosti, máme na mysli především stav vnitřního člověka. Adamův hřích zapříčinil zlo, které nelze ovládat vlastní vůlí, protože ta je zotročena tím Zlým. Rodíme se hříšní, vzpoura je v nás. Sloužíme hříchu dobrovolně, bez nátlaku v souladu se svojí přirozeností. Propojení přirozeného, lidského ducha s Božím Duchem bylo Adamovým pádem úplně přetrženo. Boží svatý Duch nemůže přebývat v přítomnosti padlého, hříšného lidského ducha. Extenzita i intenzita, rozsah i míra duchovní zkázy je totální. Člověk je rodem duchovně mrtev, oddělen od Boha, neschopen chápat věci Božího Ducha (1K 2,14). Duchovně mrtvý člověk nehledá, ani nemůže hledat pravého Boha (Ř 3,11), nezajímá ho, kdo Bůh je, zajímá ho nanejvýš jen to, co by pro něj mohl udělat. Hledá jen bůžka, kterého si v mysli vytesal, džina v láhvi, který by mu pomohl urovnat životní strasti; a potom, hybaj zpět do láhve. Proto je na světě tolik modlářství, kterým se vlídně říká náboženství.
 
Všichni se rodíme jako spoutaní satanovi nevolníci. Můžeme volit jen to, co je v dosahu našeho hříšného srdce. Přirozený člověk nemá volnost, nemá styk, nemá kontakt s Bohem, nedosahuje na Boha, je uvězněn v ďáblově domácnosti, proto nemá možnost naplnit své srdce Duchem Božím. Adam ustlal celému lidstvu na satanově pryčně smrti, na které si všichni rodem hovíme. Vše způsobila lidská touha po bohorovnosti, touha po schopnosti posuzovat, co je dobré a co zlé (Gn 3,5). 
 
Ďábel ženu ujistil, že ani ona, ani její muž nepropadnou smrti, když ochutnají zapovězené ovoce poznání dobra a zla. Eva uposlechla hada, Adam upřednostnil Evu před Bohem a katastrofa kosmického rozsahu se stala skutečností: 
 
„Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš” (Gn 3,17-19). 
 
V Adamově hříchu jsme ztratili nejen věčný duchovní život, tzn. „vertikální” spojení našeho ducha s Duchem Božím, ale i věčný tělesný život, tzn. věčné, „horizontální” spojení našeho ducha s tělem. Důsledkem pádu lidstvo nabylo v duchovní oblasti svobody od spravedlnosti, tj. otroctví nespravedlnosti (Ř 6,20). V tělesné oblasti provází lidstvo a vše živé choroby, trápení a smrt (Ř 6,23).
 
Přirozený člověk tedy není schopen volit Krista, protože jeho vůle nemá volnost, nemá styk s věcmi Božího Ducha, je uvězněna, zotročena a vlastněna tím Zlým. Kristus na jeho volebním lístku chybí, v satanově žaláři se takové volební lístky netisknou. Ďáblův vězeň netuší kdo je Kristus, nemůže Jej ani volit, protože upřednostňuje a volí sebe (Ř 8,7). 
 
Jako satanův vazal a otrok, nemůže jinak, protože jeho srdce je lstivé: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?” (Jr 17,9).
 
Dovolte mi nedokonalé přirovnání. Představme si, že uvězněná žena porodí dítě. To je vychováváno pouze v prostorách žaláře. Bez informací z venku netuší ani neví, jaký je svět za zdmi vězení. Proto nemůže toužit po svobodě, neví, co svoboda obnáší. Uprchnutí je mu neznámým pojmem. V tomto omezeném prostoru má jistou míru „svobodné” vůle. Může se „svobodně” rozhodnout ve své cele jít třeba zprava doleva, nebo zleva doprava, posadit se na pryčnu nebo jíst z plecháče levou, či pravou rukou, ale nemůže se rozhodnout odjet na dovolenou třeba do Chorvatska. Neví, co je dovolená, neví, co je Chorvatsko. Nemá volnost, nemá styk s ničím, co se děje za zdmi žaláře, které nepřekonatelně střeží vězni tel. Kde chybí volnost, tam je omezeno poznání i svoboda, protože svobodně můžeme volit jen to, co známe, na co můžeme dosáhnout.
 
Podobně je to s celým přirozeným Adamovým potomstvem. Rodem jsme všichni nevolníci, vazalové, zajatci uvěznění v žaláři zla, jehož vládcem je satan, had, ďábel, drak, zkrátka ten Zlý, jemuž z přirozenosti a s chutí otročíme hříchem. I král David věděl, že je padlý, narozený v podsvětí: 
 
„Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu [konečný úděl zavržených je ohnivé jezero]” (Ž 30,4). 
 
Naše přirozená vůle nemá volnost, nemá styk s ničím a nikým za hradbami satanova vězení. Nemá styk s věcmi Božího Ducha, nemůže vědět, kdo je Bůh Otec a Syn; proto Ježíše Krista nemůže ani přijmout, ani odmítnout. Přirozený člověk před takovou volbou nestojí a ani nemůže stát. Má „svobodu” účinkovat pouze v žaláři toho Zlého. V tekutých píscích světa pod satanovým vládnutím (J 14,30) si může „svobodně” vybrat jen místo a hloubku svého tonutí: „Když jste byli služebníky [otroci] hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti [byli jste uvězněni v nespravedlnosti]” (R 6,20).
 
Přirození lidé si často myslí, že vládcem ohnivého jezera, pekla, je ďábel. To je fatální nevědomost s dalekosáhlými důsledky. Ďábel není kozí mužíček s rohy a kopytem. Ďábel je otec lži a zlý OTEC celého přirozeného lidstva (J 8,44; 1J 3,10). 
 
Jeho lži přitahují již od Adama. Obelhaný, přirozený člověk je váben líbivými, humanistickými, lidskostřednými, filosofickými, pseudovědeckými a náboženskými -ismy, které deformují biblickou pravdu jak o Bohu, tak o ďáblu. Ďábel se stal po Adamově pádu vládcem světa a otcem ducha všech přirozených lidí. Všichni jsme se narodili v jeho panství. Vládl i těm, kdo jsou již v Kristu (Ef 2,1-2). Bůh ale ovládá vše, i ďáblovou světovládu. 
 
Skutečným vládcem nad smrtí, peklem a ohnivým jezerem je přece Bůh, nikoli ďábel: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu [pekla]” (Zj 1,17b-18).