Pokračovanie predošlej kapitoly

Porozumění učení o naprosté zkaženosti veškerého viditelného a neviditelného stvoření bude mít nutně dopad na náš pohled nejen na vesmír, neživou i živou přírodu, ale především na Boží nepodmíněnou milost – „spasení a víru”, znovuzrození, ospravedlnění, posvěcování a vzkříšení do oslaveného těla. Nově začneme vidět sami sebe, bližní a křesťany. Před sebou máme jen dva základní pohledy na věc:

1. Lidskostředný, soustředěný na člověka.

Věříme-li, že se rodíme bezhříšní (pelagianismus) nebo že naše duchovní zkaženost je jen částečná (semipelagianismus) nebo že jsme sice duchovně mrtvi, ale Bůh oživuje naše duchovní chápání nápomocnou milostí, abychom se mohli svobodně rozhodnout (arminianismus), potom musíme také věřit, že naše vykoupení Kristem je výsledek našeho přičinění, spolupráce, synergie, protože se stává účinným, teprve až se sami rozhodneme přijmout nabízené vykoupení. Ti, kdo nabízené vykoupení odmítají, činí Kristovu spásnou oběť na kříži nedokonanou. Nadarmo nesl potrestání za jejich hříchy, svou krví je sice vykoupil, ale nezískal jejich srdce. Zaplatil za ně výkupné, ale nestali se Jeho vlastnictvím. Jako by si nebyl vědom toho, že za ně umíral zbytečně. Bolestínsky touží po všech, a přesto jej mnozí zavrhují.

Jestliže všemohoucí Bůh udělal pro hříšníka vše, co mohl, včetně nápomocné milosti, a nyní je na tahu hříšník se svou „nezávislou” vůlí, pak by Boží záměr spasit všechny zůstal napospas přirozenému, hříšnému člověku. Boží záměr nebo touha spasit všechny by byl mařen, protože satanův otrok by tahal za delší konec provazu než samotný Bůh. Ztracený člověk by měl poslední slovo, zda Boha svým rozhodnutím potěší, nebo zarmoutí. Kdyby byly víra a následné znovuzrození podmíněny suverénním rozhodnutím „svobodné” vůle přirozeného člověka, ztratili bychom jakoukoli motivaci se za kohokoli modlit. V situaci, ve které by měl padlý člověk zjevně navrch, by bylo mnohem účinnější obrátit se přímo na dotyčného, než se za něj modlitbou přimlouvat u Boha.

Stačilo by shromáždit dostatek důvodů pro Krista a ještě naléhavěji jej přemlouvat, aby se sám „svobodně” a správně rozhodl.

Přesto se všichni křesťané modlí a prosí Boha, aby se slitoval a smiloval nad těmi, které milují, aby pohnul jejich myslí a srdcem, aby do jejich života zasáhl. Proč? Protože všichni křesťané, včetně upřímných bratrů arminiánů, v nitru věří, že je to v konečném důsledku jedině Bůh, který může změnit srdce nevěřících.

Arminiánská modlitba za ztracené bližní neexistuje; kdyby existovala, byla by to karikatura, nikoli modlitba:

Bože vím, že můj nejbližší, na kterém mi tolik záleží, není Tvojí loutkou, zachovej mu svobodu rozhodování, nevměšuj se do jeho svobodné vůle, dopřej mu, aby se rozhodl podle svého svědomí. Přesto Tě prosím, přemlouvej jej svojí nápomocnou milostí, jak nejlépe umíš, ukaž mu blaha nebe a hrůzy pekla, tolik mi na něm záleží! Doufám, že se Ti to podaří.

Každý Krista milující arminián modlitbou dokazuje, že i v jeho srdci je Bůh všemohoucí a svrchovaný. Proto se každý upřímný arminián modlí v kalvinistickém duchu. Arminiáni jsou pouze nedůslední, protože věří, že svou „svobodnou” vůlí chrání Boha před obviněním z nespravedlnosti. Bůh ale ve své svrchovanosti žádnou ochranu nepotřebuje (Ř 9,18-21).

2. Bohostředný, soustředěný na Boha.

Věříme-li, že naše duchovní zkaženost a neschopnost je úplná, potom musíme také věřit, že naše vykoupení je z vůle a oběti Jednoho, že je to monergické, nepodmíněné Boží rozhodnutí z milosti, na němž nemáme žádnou zásluhu. Tak jako se nikdo nemůže svojí vůlí rozhodnout, zda, kdy a komu se tělesně narodí, protože tělesně neexistuje, obdobně se nikdo nemůže svojí vůlí rozhodnout, zda, kdy a komu se znovu duchovně narodí z Ducha Božího, protože je duchovně mrtev, jeho duch není propojen s Duchem Božím.

Obojí, jak tělesné narození, tak duchovní znovuzrození, je výhradně jednostranná Boží tvořivá práce. Tělesné narození i duchovní znovuzrození je Boží svrchovaný výnos, Jeho dekret. On je Otec, z Ducha narození křesťané jsou Jeho adoptované děti. On stvořil všechno přirozené lidstvo; On také duchovně znovu stvořil svůj lid, protože jej nepodmíněně miloval odvěkou láskou.

Ve všech, které Bůh duchovně křísí spolu s Kristem (Ef 2,6), se natrvalo usídluje Boží Duch. Potom všichni znovuzrození, duchovně znovustvoření v souladu se svojí novou, získanou volností, tzn. vysvobozením z ďáblova vězení, skutečně svobodně věří, protože vidí a slyší Krista všemi svými nově stvořenými duchovními smysly:

„Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost [proto Tě už vidím, už v Tebe věřím]” (Ž 119,32).

Jejich osvobozená duše a vůle je propojena s Bohem Duchem svatým, proto nese ovoce. Opravdová svobodná vůle, láska, pravda a jediná cesta existují výlučně, pouze, jenom a toliko v Kristu. Mimo Krista svobodná vůle, láska, pravda a cesta živoří ve zdeformované, satanem vštěpené lži (Ř 3,4; J 8,44). Poslední slovo v kalvinismu má nepochybně Bůh.