Ve věku jedenasedmdesáti let, čtyři roky předtím, než 28. srpna 430 n. l. zemřel, předal Aurelius Augustinus službu správcovství své církve v Hippu na severním pobřeží Afriky svému pomocníkovi Eradiovi. Již za svého života byl Augustin v křesťanském světě skutečným obrem. Během obřadu Eradius povstal ke kázání a stárnoucí Augustin seděl za ním na svém biskupském trůnu. Eradia v Augustinově přítomnosti zcela přemohl pocit vlastní nedostatečnosti a prohlásil: „Cvrček utichl a labuť zmlkla.“

Kdyby Eradius mohl vidět, jak obrovský vliv měl Augustin dalších šestnáct století, pochopil by, proč se série knih začínající tímto svazkem, Dědictvím svrchované radosti, jmenuje Labutě nemlčí. Augustin celých 1600 let nezmlkl. V 16. století jeho hlas zesílil až do neodolatelného crescenda znějícího v uších Martina Luthera a Jana Kalvína. Luther byl augustiniánský mnich a Kalvín citoval Augustina víc než kteréhokoli dalšího církevního otce. Augustinův vliv na protestantskou reformaci byl naprosto výjimečný. Tisíce let nedokázaly umlčet jeho jásavou píseň o milosti. Více než jeden historik prohlásil: „Reformace byla svědkem konečného vítězství Augustinova učení o milosti nad odkazem pelagiánského pojetí člověka“ – názorem, že člověk dokáže zvítězit nad vlastním sklonem k hříchu.

V hlase Martina Luthera navíc zpívala labuť ještě v dalším smyslu. Po celém Německu najdete na věžích kostelů labutě a Luther byl celá staletí na uměleckých portrétech zobrazován s labutí u nohou. Proč? Důvod nacházíme asi století před Lutherem. Jan Hus, profesor a později rektor pražské univerzity, zemřel v roce 1415, sto let předtím, než Luther přibil svých 95 tezí na vrata wittenberského kostela (1517). Narodil se v chudé venkovské rodině a kázal v rodném jazyce místo tehdy obvyklé latiny. Přeložil do češtiny Nový zákon a mluvil proti zlořádům v katolické církvi.

V roce 1412 byla proti Husovi a jeho stoupencům vydána papežská bula. Kdokoli mohl českého reformátora na potkání zabít a toho, kdo by mu poskytl jídlo či přístřeší, měl čekat stejný osud. Když tři z Husových přívrženců veřejně mluvili proti prodávání odpustků, byli zajati a popraveni. V prosinci roku 1414 zajali i samotného Husa a věznili ho až do března 1415. Byl držen v řetězech a vystaven tvrdému a nedůstojnému zacházení kvůli svým názorům, v nichž předběhl reformaci o více než sto let.

6. července 1415 ho upálili na hranici společně s jeho knihami. Jedna tradice říká, že Hus krátce před smrtí napsal na stěnu své cely: „Dnes pečete husu, ale za sto let uslyšíte zpívat labuť, kterou nebudete moci upéci, ale budete jí muset naslouchat. Martin Luther směle považoval sám sebe za naplnění tohoto proroctví a v roce 1531 napsal: Jan Hus prorokoval o mně, když z vězení napsal: Dnes pečete husu, ale za sto let uslyšíte zpívat labuť, kterou nebudete moci upéci. A dá-li Bůh, bude tomu tak i nadále.

A skutečně tomu tak bylo. Jejich hlasité písně o milosti znějí i dnes. Pokládám za velikou radost, že mohu naslouchat jejich písni a předávat ji dál v této knize, a dá-li Bůh, i v knihách následujících.

Uvedené kapitoly o Augustinovi, Lutherovi a Kalvínovi byly původně předneseny jako životopisné přednášky na výroční Bethlehemské konferenci pro pastory, ale mám svůj důvod, proč je chci uvést společně v jednom díle přístupném širšímu publiku i laikům. Jejich společné poselství je pro moderní svět na počátku nového tisíciletí hluboce aktuální. R. C. Sproul má pravdu, když říká: „Potřebujeme nějakého Augustina či Luthera, aby k nám znovu promluvil, nebo v naší době nebude světlo Boží milosti jen zastíněno, ale úplně vymýceno.“ To je jistě pravda, jenže cvrček možná udělá nejlépe, když nechá zpívat samotné labutě.

Augustinova píseň o milosti se nepodobá ničemu, co byste si mohli přečíst téměř ve většině moderních knih o milosti. Podle Augustina je všemocná síla milosti mocí „svrchované radosti“. Jedině ta ho totiž dokázala vysvobodit z celoživotního otroctví sexuálního chtíče a filozofické pýchy. Pokud si uvědomíme, že pod tolik opěvovanou silou lidské vůle se skrývá kotel vášní, který nás nutí k iracionálním rozhodnutím, začneme být schopní chápat milost jako vítězství „svrchované radosti“. Jak moc dnes potřebujeme starověkou Augustinovu moudrost, aby nás vysvobodila z příjemného otroctví, které nám brání v naplňování velkého přikázání i dokončení velkého poslání.

Nejsem si jistý, jestli Martin Luther a Jan Kalvín chápali vítěznou milost „svrchované radosti“ stejně jasně jako Augustin. Zato ale ještě jasněji viděli důležitost nadřazenosti Božího slova nad církví a naprostou nezbytnost svatého studia přímo u pramene pravdy. Luther vstoupil na svou cestu do ráje branou novozákonní řečtiny; a Kalvín nám odkázal již 500 let uchovávané dědictví kázání zaměřených na Boha, protože jeho oči dokázaly zahlédnout nesmírnou vznešenost Božího slova. Mou modlitbou při psaní této knihy je, abychom pochopili Augustinovu představu milosti jako „svrchované radosti“, posílili ji Božím slovem na příkladu Lutherova studia a podle vzoru Kalvínova kázání ji rozšířili až na samotný konec země. Toto je Dědictví svrchované radosti.

Augustin „nikdy nenapsal žádné pojednání o modlitbě“. Veškeré jeho psaní však pramenilo a tryskalo z modlitby. Platilo pro něj totiž, že „celý život dobrého křesťana je svatou touhou“. Tato touha má být zaměřená na Boha, přede všemi věcmi a ve všech věcech. Proto také píšu, abych tuto touhu probudil a posílil. Společně s Augustinem se tedy modlím za sebe i za vás, čtenáře:

Neodvracej ode mne svou tvář, abych našel to, co hledám. Neodvracej se v hněvu od svého služebníka, abych při hledání tebe samého neutíkal k jiným věcem… Buď mou pomocí. Neopouštěj mě a nepohrdej mnou, Bože, můj spasiteli. Neodsuzuj smrtelníka, který se odvážil hledat věčnost.