Smysl dějin

Bůh nám přikazuje, abychom hleděli na jeho slávu, matně zrcadlenou ve službě jeho chybujících služebníků. Chce, abychom přemýšleli o jejich životech, prohlédli skrz nedokonalost jejich víry a spatřili nádheru jejich Pána. „Vzpomínejte na své vůdce, kteří k vám mluvili Boží slovo, pečlivě pozorujte, jaký byl konec jejich života, a napodobujte jejich víru“ (He 13,7). Bůh, který všem vytvořil srdce (Ž 33,15), chce, aby naše životy odrážely jeho pravdu a jeho hodnotu. Od Foibé až ke sv. Františkovi je Boží plán pro všechny – včetně pohanského faraóna – stále stejný: „Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi“ (Ř 9,17). Od krále Davida až k misionáři Davidu Brainerdovi rozněcovaly výjimečné, byt třebas nedokonalé příklady zbožnosti a moudrosti lásku ke svrchované milosti v srdcích vzpomínajících svatých. „Toto je zapsáno pro budoucí pokolení. Lid, který bude stvořen, bude chválit Hospodina“ (Ž 102,19).

Světové dějiny jsou jako pole poseté roztříštěnými kameny, svatými oltáři, které mají zažehnout uctívání v srdcích všech, kdo si vyhradí nějaký čas na čtení a vzpomínání. „Připomínám si Hospodinovy činy, ano, vzpomínám na tvé divý v dávnověku. Rozjímám o všech tvých skutcích a přemýšlím o tvých činech. Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako tento Bůh?“ (Z 77,12-14). Cílem Boží prozřetelnosti ve světových dějinách je vzbudit uctívání v srdcích Božího lidu. Máme si připomínat desetitisíce příběhů o milosti a pravdě, aby pomohly očistit naši víru a udržet naději a vedly naši lásku. „Všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději“ (Ř 15,4). TI, kdo živí svou naději dějinami milosti, budou žít své životy k Boží slávě. To je cílem této knihy.

Je to kniha o třech slavných a chybujících otcích křesťanské církve. Takže je to kniha o milosti, nejen proto, že Boží věrnost zvítězila nad lidskými vadami, ale také proto, že přesně toto bylo hlavním tématem jejich životů a díla. Aurelius Augustinus (354-430), Martin Luther (1483-1546) a Jan Kalvín (1509—1564) měli jedno společné: zakusili opravdovost Boží všemocné milosti a pak na ní založili své životy a službu. Tímto způsobem zachovali svou společnou vášeň pro Boží svrchovanost před poskvrnou lidské soutěživosti. Každý z nich otevřeně vyznal, že jádrem jeho křesťanské zkušenosti je slavné vítězství milosti nad lidskou vinou a neschopností.

Augustinův objev „svrchované radosti”.

Augustin nejprve vítězství milosti vzdoroval jako její nepřítel. Ale pak, v jedné zahradě v italském Miláně, když mu bylo třicet jedna let, moc milosti skrze pravdu Božího slova zlomila patnáct let otroctví sexuálnímu chtíči a života s konkubínou. Jeho odpor konečně přemohla „svrchovaná radost“ či rozkoš, jak krásně pojmenoval Boží milost. „Jak sladkým mně najednou bylo odříkat se sladkých rozkoší! Těch rozkoší, které jsem se bál ztratit… Opravdu Ty jsi je ze mne vymýtil, má pravá a svrchovaná Rozkoši, vymýtil jsi je a vstoupil jsi na jejich místo sladší nad veškerou sladkost … mé Světlo, mé Bohatství, má Spáso, můj Pane a Bože!“

Augustin pak v dospělosti a až do dne své smrti sváděl jako poslušný zajatec „svrchované milosti“ neutuchající bitvu proti svému současníkovi a arcinepříteli, britskému mnichovi Pelagiovi. Nic Pelagia nešokovalo víc než jednoduché prohlášení o všemocné milosti v Augustinově modlitbě:

„Dej, co přikazuješ, a přikazuj to, co chceš.“

Augustin věděl, že jeho svoboda od vášní, moc žít pro Krista i jeho chápání biblické pravdy stojí na pravdivosti této modlitby. Byl si bolestně vědomý beznadějnosti spoléhání na svobodnou vůli jako naši pomoc proti vášním. Augustin napsal:

„Kdo nežasne nad náhlými trhlinami, které se mohou otevřít v životě zbožného člověka? Právě v této chvíli jsme se dozvěděli, že jistý čtyřiaosmdesátiletý muž, který již 25 let žil se zbožnou ženou zdrženlivým životem v řeholním řádu, šel a koupil si pro své potěšení hudebnici… Kdyby andělé měli spoléhat jen na svou svobodnou vůli, dokonce i oni by mohli padnout a svět by byl plný „nových ďáblů“

„Augustin věděl, že totéž by se přihodilo i jemu, kdyby ho Bůh nechal spoléhat na jeho vlastní svobodnou vůli v otázce víry a čistoty. Bitva o všemocnou milost pro něho nebyla nic teoretického či akademického; šlo o praktickou a naléhavou otázku. V sázce byla svatost a nebe. Takže vší silou bojoval za svrchovanost milosti proti pelagiánskému opěvování lidského konečného práva na sebeurčení.“

Lutherova cestička do ráje

V případě Martina Luthera vítězství milosti nepřišlo v zahradě, ale při studiu, a nebylo především nad vášněmi, ale nad strachem z Božího hněvu. „Kdybych dokázal věřit, že na mě Bůh není rozhněvaný, postavil bych se samou radostí na hlavu.“ Dokázal říct „svrchovaná milost“. Ale nedokázal tomu věřit. A jeho velkou vnější překážkou nebyla konkubína v italském Miláně, ale biblický text v německém Wittenbergu. „V cestě mi stálo … jediné slovo [Ř 1,17]: ,V něm [v evangeliu] se zjevuje Boží spravedlností Nenáviděl jsem totiž ta slova ,Boží spravedlnost1.“ Učili ho, že „Boží spravedlnost“ znamená soud „na němž spravedlivý Bůh potrestá nespravedlivé hříšníky.“ To nebyla žádná útěcha ani žádné evangelium. Zatímco Augustin si v zoufalství nad sexuální závislostí „rval vlasy a tloukl se do čela“, Luther „zuřil kvůli nelítostnému a utrápenému svědomí … neodbytně bušil na tom místě do Pavla [Ř 1,17] a horlivě toužil zjistit, co měl sv. Pavel na mysli.

Průlom přišel v roce 1518, ne jako v Augustinově případě při náhlém dětském prozpěvování „Vezmi čti“10, ale během neúnavného studia historickogramatického kontextu listu Římanům 1,17. Toto svaté studium se ukázalo jako vzácný prostředek milosti. „Přemýšlel jsem nad tím ve dne i v noci, až jsem konečně, z Boží milosti, začal věnovat pozornost kontextu těchto slov, jmenovitě… ,Spravedlivý z víry bude živ.” Pak jsem začal chápat, [že] Boží spravedlnost je ta, skrze kterou bude spravedlivý žít díky Božímu daru, tj. z víry… Cítil jsem se, jako bych se celý znovu narodil a otevřenými branami vešel přímo do ráje.“„ Právě tato radost pak obrátila celý svět vzhůru nohama.

Ospravedlnění pouze z víry, bez skutků zákona, bylo vítězstvím milosti v životě Martina Luthera. Mohli bychom říct, že se samou radostí postavil na hlavu a s ním se celý svět obrátil vzhůru nohama. Čím déle však žil, tím více byl přesvědčen, že za tímto učením a spory o záslužnost odpustků a očistce se skrývá ještě hlubší problém. Nakonec to tedy nebyl Tetzelův prodej odpustků ani podpora očistce z pera Johanna Ecka, co přimělo Luthera napsat jeho nejvášnivější obranu Boží všemocné milosti – byla to obhajoba svobodné vůle, jejímž autorem byl Desiderius Erasmus.

Erasmus byl pro Luthera tím, čím byl Pelagius pro Augustina. Martin Luther připouštěl, že právě Erasmus si více než jeho kterýkoli jiný odpůrce uvědomil, že ústřední otázkou křesťanské víry nejsou odpustky ani očistec, ale bezmocnost člověka před Boží tváří. Lutherova kniha O zotročené vůli, vydaná v roce 1525, byla reakcí na Erasmovo dílo O svobodné vůli. Luther považoval tuto knihu — O zotročené vůli — za své „nejlepší teologické dílo a jedinou knihu v této kategorii hodnou vydání.“ To proto, že v jádru Lutherovy teologie byla naprostá závislost na svobodě Boží všemocné milosti, jež zachraňuje bezmocné lidi z otroctví jejich vůle. „Člověk nemůže z vlastní síly očistit své srdce a přinést zbožné ovoce jako například opravdové pokání z hříchů, skutečnou – nikoli falešnou – bázeň před Bohem, pravou víru, upřímnou lásku…“ Erasmovo vyzdvihování padlé lidské vůle, jako by byla svobodná a dokázala přemoci vlastní hřích a otroctví, bylo v Lutherových očích útokem na svobodu Boží milosti, a tím pádem i útokem na samotné evangelium a nakonec i Boží slávu. Luther tedy prokázal, že byl až do konce věrným žákem sv. Augustina a sv. Pavla.

Kalvínovo setkání se vznešeností Božího slova

Pro Kalvína bylo vítězství Boží milosti v jeho vlastním životě a teologii sebepotvrzující demonstrací Boží vznešenosti ve slovech Písma. Jak máme vědět, že Bible je skutečně Boží slovo? Spolehneme se na lidské svědectví – autoritu církve jako v římském katolicismu? Nebo mnohem bezprostředněji závisíme na vznešenosti Boží milosti? Před rokem 1533, když bylo Janu Kalvínovi něco přes dvacet, byl na pařížské univerzitě k Boží slávě a ku prospěchu celé reformace přemožen jeho odpor proti milosti. „Bůh si náhlým obrácením podmanil mou mysl a přivedl ji do stavu, kdy začala být schopná se učit… Když jsem takto získal určitou ochutnávku a poznání skutečné zbožnosti, okamžitě mě zachvátila prudká touha dál růst.“ Díky této „ochutnávce“ a prudké touze“ zakořenilo dědictví svrchované radosti v další generaci.

Moc, která si „podmanila“ jeho mysl, byla manifestací Boží vznešenosti. „Náš nebeský Otec odhalil svou vznešnost [v Písmu] a vyzdvihl úctu k Písmu nad veškeré spory.“ Zde máme klíč ke Kalvínovi: Boží svědectví o Písmu je pro naše mysli bezprostředním, nezvratným a životodárným zjevením o Boží vznešenosti, která se zřetelně projevuje v samotném Písmu. Jeho svědectví o všemocné Boží milosti ve vlastním životě bylo následující: Slepé oči jeho ducha se otevřely a okamžitě, bez dlouhého řetězce lidských úvah, jasně uviděl dvě vzájemně úzce propojené věci, které měly předznamenat zbytek jeho života — Boží vznešenost a Boží slovo. Slovo mu zprostředkovalo Boží vznešenost a Boží vznešenost zase potvrzovala jeho slovo. Stal se tedy mužem, který se naprosto oddal vyhlašování svrchovanosti Boží slávy skrze výklad Božího slova.