Při pokusech o ospravedlnění tradice jako autority se obhájci tradice často odvolávají na poslední verš Janova evangelia, kde stojí: „Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět.“

Pán zajisté učinil a řekl mnoho dalšího, co není v Písmu zaznamenáno. Písmo však zůstává autoritativním záznamem, který dal svému lidu Duch Svatý.

Nemáme jedinou větu, která je autoritativně od Pána mimo to, co je v psaném Slově Nového Zákona. Obracet se ve věci autority na tradici, je zbytečné, neboť jí Duch Svatý žádnou nedal.

Myšlenka, že to, co řekl Pán a události, které se kolem Něj udály, se nějakým způsobem ústně předávají a uchovávají si spolehlivost v tradici, jednoduše není pravdivá.

Při dané proudící povaze jazyka, křehkosti slovní komunikace a nestabilitě lidské paměti, je takové prohlášení směšné. Víra v lidskou tradici vyžaduje pověrčivou naivitu ducha a nerozumnou důvěřivost.

Písmo dokonce podává příklad falešné tradice, která se ujala již v době, kdy Jan psal své evangelium. Jan tuto falešnou tradici vyvrací: „Mezi bratry se pak rozneslo, že ten učedník nezemře.“

Pověst, že se Pán vrátí do Janovy smrti, nebyla ve Slově pravdy zapsána, přesto se v Janově době v církvi roznesla.