Nejmocnější ze všech zásad je milost. Jen pohleďte, jaký převrat působí milost, když vejde do srdce zatvrzelého hříšníka, jak strhává satanovy pevnosti, srovnává hory se zemí, vyplňuje údolí, narovnává, co bylo pokřivené, a znovu stvoří celého člověka. Pro milost skutečně není nic nemožné.

Velmi silná je i naše přirozenost. Podívejte se, jak bojuje proti nebeskému království, jak se brání každému pokusu o větší svatost, jak až do poslední hodiny našeho života pokračuje v nepřetržitém boji v našem nitru. Přirozenost je skutečně velmi silná.

Ale po přirozenosti a milosti není nepochybně nic mocnějšího než výchova. Rané návyky s námi mnohdy zůstávají po celý život. Díky výchově jsme tím, čím jsme. Náš charakter získal tvar té formy, do níž byl odléván během našich prvních let.

„Člověk, který na názorech lidí a způsobech myšlení všude nerozpoznává důsledky výchovy, toho zatím moc nepochopil. To, co se pak projevuje po celý život, si lidé odnáší ze svých dětských let.”

Ve velké míře závisíme na těch, kdo nás vychovávali. Získali jsme od nich barvu pleti, vkus a zvyky, na kterých v životě více či méně lpíme.

Pochytili jsme mluvu svých chův a maminek a téměř nevědomky jsme se naučili mluvit jako ony a stejně tak jsme určitě pochytili něco z jejich chování, metod a způsobu myšlení. Jenom čas ukáže, za co všechno vděčíme raným dojmům a původ kolika věcí v našem srdci můžeme vystopovat až k semínkům zasetým ve dnech našeho dětství těmi, kdo byli kolem nás.

Jeden učený Angličan, Locke, dokonce tvrdí:

„U všech lidí, se kterými se potkáváme, je devět desetin z toho, čím jsou, ať už je to špatné či dobré, užitečné nebo neužitečné, důsledkem jejich výchovy.”

Tak to ve svém milosrdenství uspořádal sám Bůh. Dal dětem mysl, která dokáže přijímat dojmy a otisky jako modelína. Na počátku života jim dal sklon věřit tomu, co jim říkáte, považovat za zaručené, co jim radíte, a věřit spíše vašemu slovu, než někomu neznámému. Stručně řečeno, dal vám jedinečnou příležitost prokazovat jim dobro. Hleďte, abyste tuto příležitost nezanedbali, nebo dokonce nepromrhali. Jakmile její čas pomine, bude pryč navždycky.

Dejte si pozor na nebezpečný omyl, do kterého někteří upadli: že rodiče údajně nemohou pro své děti nic moc udělat, musí je nechat vyrůstat jen tak, čekat na milost, složit ruce v klín a nečinně sedět. Takoví lidé uvažují o svých dětech podobně jako Balaam: byli by rádi, kdyby zemřely smrtí spravedlivého člověka, ale neudělají vůbec nic, aby jim pomohli spravedlivý život žít. Chtěli by mnoho, a nemají nic. Ďábel se raduje, když vidí takové myšlení, a stejně tak vždy jásá nad čímkoli, čím lidé omlouvají svou nečinnost, a podporuje je v tom, aby zanedbávali prostředky, jež jim byly svěřeny.

Vím, že nemůžete své dítě obrátit. Vím dobře, že ti, kdo se narodili znovu, se narodili ne z vůle člověka, ale z Boha. Ale také vím, že Bůh jasně řekl: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty,” přičemž člověku nikdy neuložil takové přikázání, aby mu zároveň nebyl ochoten poskytnout dostatek milosti k jeho naplnění.

A také vím, že naší povinností není nečinně stát a diskutovat, ale jít a poslechnout. Bůh se s námi setká, jen když vyjdeme. Stezka poslušnosti je jedinou cestou, na které Bůh dává své požehnání. Máme se zachovat jako sloužící na svatbě v Káně Galilejské – podle příkazu naplnit džbány vodou; pak je můžeme klidně nechat Pánu, aby vodu proměnil ve víno.