Křesťan je povolán do zbraně – učenie puritánov. Nie je nič horšie, než človek ochromený strachom!

Úvod. Puritáni boli v láske vysoko oddaní Bohu a Kristovi a to až do takej miery, že sa stali v očiach sveta korisťou nenávisti, a to nielen zo strany ateistického a humanistického sveta. ale aj zo strany katolíkov, ktorí sa radi vysmievali, puritánskemu spôsobu života, podľa vzoru rannej cirkvi. Ich spisy sú klenoty, mocné povzbudenia, z ich kázní prichádza sila a moc. Verili v neotrasiteľné učenie, kedy neuhli ani len milimeter napravo alebo naľavo. Nie je divu, že aj v dnešnom svete keď vyjde kniha od týchto autorov, je v okamžiku vypredaná.

Čo je k smútku, že vydavatelia a vydavateľstvá, uvalili na ich knihy autorské práva, čo nie je ničím iným, než satanovým dielom, aby sa ľudia nedozvedeli pravdu o evanjeliu. Ak by Pán Ježiš alebo apoštoli, na kresťanské učenie uvalili autorské práva – beda svetu, ktorý by nemal evanjelium. Autorské práva v oblasti svetskej literatúry, nech sa využívajú, ale autorské práva v oblasti kresťanskej literatúry, je ohavné dielo! Preto budeme zverejňovať kresťanské knihy, na ktoré si autori v snahe obohatiť sa a vytĺcť kapitál z kníh, uvalil na evanjelium embargo, namiesto toho, aby knihy zdarma dali ľuďom k prečítaniu a rozjímaniu. Tak mnohé papierové knihy, ktoré sa rozpredali, nemajú ľudia možnosť čítať, zhaslo tak svetlo evanjelia. My preto budeme dávať sem knihy, na ktoré si uzurpujú práva ,,kresťania”, ktorí sa chcú chváliť sami sebou miesto toho, aby sa chválili Bohom a robili mu dobré meno…

Křesťan je povolán do zbraně – učenie puritánov

Apoštol Pavel měl dar vžít se do situace. Prvním křesťanům v Efesu psal s vědomím, že je musí připravit na nebývalé utrpení. Nejprve je však toužil povzbudit a utěšit, a proto jim připomněl Pánovu sílu:

Nakonec, moji bratři, posilujte se v Pánu a v převaze jeho síly. (Ef 6,10).

Jako by si přitom říkal: „Někteří mí přátelé se musí třást strachy, když vidí, jak jsou jejich protivníci silní, početní, dobře vybavení a zběhlí v boji, kdežto oni sami jsou slabí, nepočetní a tak málo vojensky zkušení.”

Musel vědět, že duše ochromená strachem se až příliš zabývá svou aktuální úzkostí, než aby si vyslechla radu druhého člověka, i kdyby šlo o přítele s dobrými úmysly. Strach své oběti znehybňuje – jako vyplašeného vojáka, který při první zmínce o útoku celý roztřesený běží do krytu a odmítá vylézt, dokud hrozba nebezpečí nepomine.

Proto Pavel hledá na jejich strach protilék a také ho brzy nalézá. V nadčasové odpovědi na ochromující stav všech křesťanů už od Adama nám říká:

„Nenechte se svým strachem přemoci. Jděte vpřed s nezdolnou odvahou a buďte silní v Pánu…” Velkou útěchou nám přitom může být, že „výsledek bitvy nezávisí na vašich schopnostech ani síle, ale na Božím výkonu”.

Každá chvějící se duše jistě vydechne úlevou, jakmile tuto povzbuzující zprávu zaslechne. Křesťan se tak nyní může zaměřit na aktuální úkol, kterým je „být silný”. Písmo nás k tomu často povzbuzuje: „Posilněte se a buďte odvážní.” (2 Pa 32,7) „Řekněte těm, kdo mají ustrašené srdce: Buďte silní.” (Iz 35,4) Jinými slovy: „Zmobilizujte všechny duševní síly a seberte veškerou energii, protože budete potřebovat všechno, co vám přijde pod ruku!”

1. Křesťan je povolán k odvaze

Zbabělý duch je nehodný každého křesťana. Pokud máte v úmyslu poslouchat příkazy svého nebeského Velitele, budete muset jednat odvážně a rozhodně. Boží příkaz zní: „Posilni se a buď velmi odvážný…” Proč? Aby ses mohl v bitvě postavit výbojným národům? Aby ses mohl proslavit? Ne! Ale proto, „… abys zachovával a plnil celý zákon, jak ti přikázal Mojžíš, můj otrok” (Joz 1,7). Právě to je důvod, proč poslouchat věrně Boha vyžaduje větší duchovní odvahu než velet vojsku a být křesťanem větší odvahu než být velitelem. S danou výzvou si neporadí statečnost ani těch nejlepších, pokud nečerpají pomoc ze zdroje, který je přesahuje.

Světské myšlení vidí křesťana na kolenou a směje se tomu, jak chabý postoj zaujímá Boží dítě ve chvíli, kdy na něj útočí nepřítel. Jedině duchovní zrak je schopen postřehnout, jak obrovské přípravy v tu chvíli ve skutečnosti probíhají. Ale stejně jako nemůže neozbrojený voják dosáhnout vojenských vítězství dobře vyzbrojeného infanteristy, nemůže tělesný křesťan doufat v dosažení vítězství pro Boha, jak to může očekávat oddaný křesťan skrze modlitbu. Modlitba je hlavní spojení, které vede přímo k Božímu trůnu. Jejím prostřednictvím křesťan přistupuje v pokorné a smělé víře k Bohu, chytá se ho, zápasí s ním a nepustí ho, dokud mu Bůh nepožehná.

Tělesný křesťan, ignorující nebezpečí svého hříšného stavu, se mezitím střemhlav vrhá do bitvy v lehkomyslné důvěře, která se zakrátko rozplyne, když se probudí jeho svědomí a zatroubí na poplach, že na něj útočí jeho vlastní hříchy. Zaskočený tímto překvapivým útokem raději odhodí zbraň a podobně jako Adam uteče z Boží přítomnosti, aniž by se odvážil pohlédnout Bohu znovu do tváře.

Všechny povinnosti v křesťanově životě s Bohem provází řada nesnází, které na něj při jeho cestě do nebe střílejí ze záloh. Křesťan proto musí bojovat s nepřítelem o každý kousek území. A na takové povolání jsou připraveni jen lidé ušlechtilého ducha, kteří se odváží dobýt nebe silou.

ZBABĚLOST VERSUS ODVAHA

Uvedená analogie boje ukazuje, proč tolik lidí vyznává Krista, ale tak málo jich je ve skutečnosti křesťany, proč tolik lidí bojuje proti Satanovi, ale tak málo jich vítězí. Je možné, že všichni touží být úspěšnými vojáky, ale jen málo z nich má odvahu a je rozhodnuto potýkat se s nesnázemi, které je cestou k vítězství potkají.

Při odchodu z Egypta šli všichni Izraelité radostně za Mojžíšem. Ale když jim začalo kručet v břiše a jejich bezprostřední potřeby se hned nenaplnily, byli připraveni okamžitě ustoupit. Dali přednost faraónově otroctví před požehnáními, která jim zaslíbil Hospodin.

Dnešní lidé jsou stejní. Kolik z nich od Krista utíká, jakmile je potká utrpení! Podobně jako Orpa ujdou jen krátkou vzdálenost (Rt 1,14). Uznávají evangelium a považují se za dědice požehnání svatých. Ale když jsou podrobeni zkoušce, brzy je zvolená cesta omrzí a odmítnou pro Krista trpět. Při prvním náznaku strádání políbí Spasitele na rozloučenou a opustí ho; sice se zdráhají vzdát se nebe, ale ještě méně jsou ochotní zaplatit za něj tak vysokou cenu. Pokud musí cestou odrážet tolik nepřátel, spokojí se se svou vlastní nádrží stojaté vody a přenechají Vodu života druhým, kteří se odváží zajít si pro ni o kus dál. Kdo z nás se nepoučil z vlastní zkušenosti, že plné následování Krista vyžaduje jiného ducha, než jakého nabízí svět?

Kéž jsou ti tedy tato slova povzbuzením, křesťane, abys prosil Boha o svatou rozhodnost a statečnost, kterou potřebuješ k následování Krista. Bez nich nemůžeš být tím, co vyznáváš. Ustrašení lidé jsou na cestě do pekla (Zj 21,8); udatní dobývají nebe silou (Mt 11,12). Zbabělci nebe nikdy nezískají. Netvrďte, že jste se narodili z Boha a že vám v žilách koluje jeho královská krev, pokud nejste schopni prokázat svůj původ hrdinským duchem: duchem, který má odvahu být svatý navzdory lidem i démonům.

Posilnit a povzbudit vás může vědomí, že vaše pověření je od Boha. On sám zaštiťuje vaši bitvu a jmenoval svého vlastního Syna „původcem [vaší] záchrany” (Žd 2,10). Povede vás na bitevní pole s odvahou a vyvede vás z něj se ctí. Žil a zemřel za vás; bude žít a umírat s vámi. Jeho milosrdenství a něha vůči vojákům nemají srovnání. Historikové tvrdí, že Traján roztrhl vlastní oděv, aby svým vojákům obvázal rány. Bible říká, že Kristus prolil svou vlastní krev jako balzám, aby zahojil rány svých svatých; nechal si roztrhnout tělo, aby je mohl obvázat.

V odvaze se nikdo nevyrovná našemu Pánovi. Nikdy neodvrátil hlavu od nebezpečí, a to ani tváří v tvář pekelné nenávisti a nebeské spravedlnosti. I když věděl, co všechno se má stát, vyšel a zeptal se: „Koho hledáte?” (J 18,4) Satan ho nedokázal porazit – náš Spasitel nikdy neprohrál bitvu, a to ani, když přišel o život. Dosáhl vítězství a při nanebevstoupení si s sebou ve slavnostním kočáře odnesl kořist, kterou pak v nebi k nevýslovné radosti svatých i andělů veřejně vystavil.

Jako Kristovi vojáci pochodujete v řadách udatných bohatýrů. Každý z vašich spolubojovníků je Královým dítětem. Někteří z nich, podobně jako vy, právě svádějí bitvu, obklopeni ze všech stran soužením a pokušením. Jiní, kteří už odrazili řadu útoků a výpadů a osvědčili víru, teď stojí na nebeské hradbě jako vítězové. Dívají se odtud dolů a vybízejí vás coby své pozemské druhy, abyste vypochodovali za nimi. Přitom volají: „Bojujte až do smrti a Město bude vaše, tak jako je teď naše! Odměnou za krátkou bitvu vám bude nebeská sláva. Jediný okamžik této nebeské radosti z trvalého vítězství vám osuší všechny slzy, zahojí všechny vaše rány a vymaže živé vzpomínky na nelítostný boj.”

Jinými slovy, Bůh, andělé a svatí, kteří jsou už s Pánem, teď jako diváci sledují, jak se chováte coby dítě Nejvyššího. Tento zástup svědků (Žd 12,1) radostně vykřikne v nebeském hledišti pokaždé, když odoláte pokušení, překonáte překážku nebo znovu získáte území dobyté nepřítelem. A pokud by toho na vás mělo být příliš, váš drahý Spasitel vám stojí po boku se zálohami, aby vám okamžitě přispěchal na pomoc. Srdce mu tančí radostí, když vidí, jak mu ve všech bitvách dokazujete lásku a projevujete nadšení. Nezapomene na vaši věrnost. A až opustíte bitevní pole, přivítá vás tak radostně, jako přivítal Otec jeho, když se vrátil do nebe.

Chcete být udatným bojovníkem? Pak věnujte pozornost následujícímu pojednání.

ZDROJE KŘESŤANSKÉ ODVAHY

Pokud máte cestou do nebe v úmyslu odvážně čelit opozici, musíte mít pevné principy. Jinak bude vaše srdce nestálé, a tedy slabé jako dům bez nosníků, který při prvním póry vu větru spadne. Aby byly vaše principy pevné, potřebujete dvě věci:

1. Spolehlivě znát Boží pravdu

Člověk, který zná svého krále jen zběžně, se může nechat snadno přesvědčit, aby mu přestal být loajální nebo se v případě zrady přinejmenším pokusil zůstat neutrální. Někteří křesťané znají evangelium pouze letmo. Jen sotva dokáží vyjádřit, v co nebo v koho doufají. A pokud už nějaké principy zastávají, jsou natolik nestálí, že se nechají snadno unést kdejakým poryvem větru jako uvolněné tašky ze střechy domu.

Když vás napadne Satan a jako přílivová vlna se přes vás převalí pokušení, musíte se přimknout k Božím pravdám. Jsou vaším útočištěm před každou zuřící bouří. Musíte je však mít po ruce, abyste je mohli ihned použít. Nečekejte s opravou lodi až do chvíle, kdy se začne potápět. Jakmile udeří bouře, vlažná oddanost, která sebou jen zmítá a nakonec utone, neskýtá velkou naději. Oproti tomu svatá rozhodnost, ukotvená ve Slovu, pozvedne člověku neochvějně hlavu i uprostřed těch největších vln.

Písmo zaslibuje: „Ale lid, který zná svého Boha, projeví sílu a bude jednat.” (Da 11,32) Anděl řekl Danielovi, kteří muži povstanou a budou mít pro Boha cenu během pokušení a pronásledování ze strany Antiocha. Někteří se nechají zlákat úplatky zkorumpovaných lidí, jiní se stanou oběťmi zastrašování a výhrůžek. Najde se však i pár takových, kteří budou pevně zakotveni v principech víry, a ti vykonají pro Boha veliké věci. Neboli budou nezkorumpovatelní lichotkami a neporazitelní kdejakou silou a mocí.

2. Mít srdce na správném místě

Rozumová znalost Božích věcí nestačí; následování Krista je v první řadě srdeční záležitost. Pokud nejste v srdci zakotveni ve svém záměru, vaše principy, ať už jsou jakkoli dobré, nebudou pevné a uprostřed bitevní vřavy vám nepomohou víc než nedostatečně napnutý luk. Polovičatá rozhodnost se neodváží vykonat pro Krista mnoho ani zajít kvůli němu příliš daleko. A totéž platí o srdci s falešnými motivy. Pokrytec možná dokáže na chvíli projevit určitou sílu ducha, ale svého vyznání se vzdá v okamžiku, kdy mu někdo šlápne na kuří oko, neboli když bude muset zapřít, po čem jeho zlé srdce celou dobu prahlo.

Pokud to jako vojáci myslíte vážně, nezahrávejte si s žádnou ze svých tužeb, které nejsou hodný Krista ani nebe. Jako nevěstka vám ukradnou srdce. Vezměte si takového Jehúa. Zpočátku se zdál být odvážný a horlivý. Proč ho tedy opustila rozhodnost dřív, než měl práci z poloviny hotovou? Protože se srdcem nikdy plně nepřimknul k samotnému Bohu! Právě ta ambice, která v něm zpočátku probudila horlivost, ji nakonec uhasila a udusila. Ve snaze dosáhnout svého cíle Jehú uzavřel kompromis se špatnými lidmi. Když potom získal trůn, ze strachu, že tytéž lidi vyprovokuje, a tak přijde o království, neuvedl do praxe Boží plán (2 Kr 10,31). Stručně řečeno, měl víc na srdci světské požitky než Boží přízeň.

Pokračovanie…