Posilujte se v Pánu – učenie puritánov

ZDROJ KŘESŤANOVY SÍLY

Poté, co povzbudil všechny svaté k neochvějné rozhodnosti a nezlomné odvaze, nás nyní apoštol vede k tomu, abychom nehledali zdroj své síly v sobě: „Posilujte se v Pánu.”
Síla pozemského generála spočívá v jeho vojsku, na jehož křídlech se vznáší. Pokud by někdo jeho vojákům křídla přistřihl nebo jím zlomil krk, byl by generál bezmocný. V armádě svatých však spočívá síla celého útvaru v Hospodinu zástupů. Bůh může přemoci své nepřátele bez cizí pomoci, ale jeho svatí nedokáží ubránit ani tu nejmenší strážní věž bez zásahu jeho silné paže.

Jedním z Božích jmen je „Síla Izraele” (1S 15,29). Bůh posiloval v srdci Davida. Ten se jako malý pastýř dokázal s jeho pomocí vzepřít obrovi, který se postavil celému vojsku; bez Boží síly by stačilo jedno dvě slova z Pelištějcových úst, a David by se byl roztřásl strachy. Napsal: „Požehnán buď Hospodin, má skála! On učí mou ruku boji a mé prsty válčit.” (Ž 144,1) Podobně je Pán i vaší silou v boji proti hříchu a Satanovi.

Někdo se možná zeptá, zda může člověk spáchat hřích, aniž by v tom měl Satan prsty. Pokud by otázka zněla, jestli lze někdy vykonat svatý skutek bez zvláštní Boží pomoci, odpověď je jasná: „Beze mne nemůžete činit nic.” (J 15,5) Pavel to vyjádřil slovy: „Ne sami ze sebe se pokládáme za způsobilé, jako bychom měli něco sami ze sebe, ale naše způsobilost je z Boha.” (2K 3,5). Jako svatí máme k dispozici zásobárnu milosti, která však spočívá jako voda na dně studny a lze se k ní dostat jedině tak, že ji vypumpujeme nahoru. Bůh ji ovšem musí nejprve obdařit svou obživující milostí, aby vůbec mohla vytrysknout.

Pavel říká: „… neboť chtít dobro dokážu, ale konat už ne.” (Ř 7,18) Jak vůle konat, tak následný skutek jsou z Boha. „Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.” (Fp 2,13) Bůh stojí na obou koncích žebříku jako Původce a Dokonavatel a pomáhá duši vystoupat po každé příčce ke všem svatým skutkům. Jakmile se jednou pustíme do práce, jak dlouho u ní vydržíme? Pouze dokud nás bude držet tatáž ruka, která nás na začátku uschopnila k jednání. Sílu, kterou nám Bůh dává, spotřebujeme rychle. K tomu, abychom i nadále postupovali svatým směrem, proto v každém okamžiku potřebujeme obnovující sílu z nebes.

Křesťan, podobně jako pohár bez podstavce, nemůže sám o sobě obstát ani si udržet, co přijal, pokud ho Bůh nedrží ve svých silných rukou. Právě toho si byl vědom Kristus, a proto před svým odchodem do nebe a rozloučením se svými dětmi požádal Otce, aby se o ně v jeho nepřítomnosti postaral: „Otče svatý, zachovej je…, které jsi mi dal.” (J 17,11) Jakoby tím řekl: „Nesmí zůstat opuštěné. Jsou to nebohé, bezmocné děti a neumí se o sebe samy postarat. Pokud je nebudeš pevně držet v náručí a ustavičně na ně dohlížet, přijdou o milost, kterou jsem jim daroval, a upadnou do pokušení; proto se o ně, Otče, postarej.”

Naše síla vychází z Pána dokonce i při uctívání. Zamyslete se nad modlitbou. Modlili bychom se sami od sebe? Kde bychom hledali modlitební témata? Vždyť „nevíme, jak a za co se máme modlit” (Ř 8,26). Pokud by záleželo na nás, brzy bychom se svými modlitbami ocitli v nějakém pokušení a prosili bychom právě o to, o čem Bůh ví, že nemáme dostat. Proto aby nás ochránil, vkládá nám do úst ta správná slova (Oz 14,2). Pokud ale náš srdeční přívod nerozehřejí emoce, slova nám zamrznou na rtech. Můžeme marně prohledávat chodby svého srdce a chladná zákoutí své duše. Ve svém vlastním krbu nenajdeme ani jiskérku, pokud ovšem nejde o nějaký zvláštní žár přirozených tužeb, které nám však nepomohou. Ne, oheň, který rozmrazí naše ledové srdce, musí přijít z nebe – jako dar od Boha, který je „oheň stravující” (Žd 12,29).

Nejprve se Duch položí na duši jako prorok na dítě, duše se poté rozhoří a začne vydávat nebeské teplo v podobě emocí. Nakonec věřícímu roztaje působením Ducha srdce a ze rtů mu začne proudit modlitba stejně přirozeně jako slzy z očí. A i když je to věřící, kdo mluví, autorem modlitby je Bůh. Vidíme tedy, že z Boha vychází jak síla k modlitbě, tak modlitba samotná.

Totéž platí o slyšení Slova. Je nám řečeno, abychom naslouchali Slovu v kázáních, ale k čemu to bude dobré, pokud nám Bůh neotevře uši natolik, abychom mu i porozuměli? David šest měsíců jen nehnutě seděl a naslouchal přednáškám o zákonu. Potom Bůh prostřednictvím Nátana rozdmýchal uhlíky v jeho srdci; Slovo ožilo a David činil pokání. Všechno, co bylo řečeno, ještě než Bůh zasáhl, bylo možná dobré a pravdivé. David však zůstal chladný a nezareagoval, dokud Duch nerozdmýchal vyhaslé uhlíky jeho porozumění a nezažehl v něm svatý oheň. Jakmile Bůh promluvil, Davidovo srdce zahořelo. Totéž platí i o nás a naší zkušenosti. Nejprve Boží Duch pohne naším duchem a teprve poté s jistotou víme, že naše síla je v Pánu. Následující vysvětlení vám pomůže tuto pravdu pochopit.

DŮLEŽITOST BOŽÍ SÍLY.

1. Podstata křesťanova svědomí

Lidské svědomí stvořil stejně jako fyzické tělo Bůh. Proto je ve své podstatě na Bohu závislé, co se týče bytí i fungování. Schopnost být a jednat sám za sebe je nedílnou součástí božství a nelze ji předat stvoření. Bůh sám je zdrojem a podporovatelem veškerého života; proto právě jeho trvalá obnovující moc udržuje svědomí při životě.

Svědomí lze definovat jako aktivní božské působení v člověku, které mu brání v tom, aby hřešil. Jedním z důkazů jeho původu je, že vždy vystupuje proti hříchu a hájí spravedlnost. Proto nemůže být produktem našeho vlastního srdce, které je ve svém padlém stavu „lstivé nade vše, je nevyléčitelné” (Jr l7,9). Bůh používá svědomí, aby dal všem vědět o své spravedlnosti a nikdo tak před něj nemohl v soudný den předstoupit a vymlouvat se na nevědomost (Ř 1). Když se stanete křesťanem a zasvětíte se – včetně svého svědomí a všeho dalšího – Bohu, Duch svatý vás začne ve vší vážnosti zdokonalovat v Kristu.

Je nám řečeno, že když Bůh stvořil svět, své stvořitelské dílo dokonal – neboli už poté žádné další tvory nestvořil. Nedokonal však své dílo zaopatření, které trvá dodnes. „Můj Otec až dosud pracuje,” řekl Ježíš (J 5,17). Jinými slovy, Bůh nepřetržitě zachovává a obdaruje své stvoření silou, aby mohlo existovat a fungovat. Umělecké dílo, které je hotové, už nepotřebuje svého autora, podobně jako dům nepotřebuje tesaře, jakmile je poslední hřebík zatlučen na své místo. Boží zodpovědnost jednat v zájmu vnějšího i vnitřního člověka však nikdy nekončí.

Pokud je podstatou Otcova díla zachování, je podstatou Synova díla vykoupení. Obě tyto činnosti jsou trvalé. Kristus neuzavřel své dílo poté, co vstal z mrtvých, stejně jako Otec neuzavřel to své, když dokončil stvoření. Bůh si od veškerého svého díla odpočinul; Kristus, když dosáhl věčného vykoupení a „skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech” (Žd 1,3). Odtud se i nadále přimlouvá za svaté, a tak je chrání před jistou záhubou.

2. Povaha svědomí

Křesťanovo svědomí není jen stvořením, ale je navíc stvořením slabým a neustále bojuje s vyššími silami. Je oblíbeným Satanovým terčem, snad proto, že se tak snadno nechá rozptýlit starostmi tohoto světa a ukonejšit jeho požitky. I ten nejsilnější svatý podlehne, pokud se mu nedostane žádné pomoci.

Svědomí je podobně jako korunní princ v kolébce bezmocné a nedokáže se samo bránit. Pokud by křesťana nevzala pod svou ochranu nebesa, Satan by se rychle zmocnil trůnu. S cílem potlačit tuto vzpouru Bůh dobývá křesťanovo srdce a vkládá do něj svou vlastní vůli, aby vládla právě křesťanovu svědomí. Ale stejně jako se v dobytém městě někteří poddají nové vládě ochotně, zatímco jiní dál osnují její svržení, i některé části naší staré přirozenosti se odmítají vzdát bez boje. Z toho důvodu je k udržení srdce zapotřebí stejné moci jako k jeho získání.

My křesťané v sobě máme neobnovenou část, která je nespokojená s každou změnou v „řízení podniku”. Kdo z nás někdy necítí nutkání své nižší přirozenosti, vychvalující ctnosti našeho vlastního já? Zdráháme se podvolit Kristově žezlu stejně jako obyvatelé Sodomy Lotově soudu. Jsme natolik tvrdohlaví a svévolní, že kdyby nám Bůh nepřetržitě neimplantoval do srdce nové buňky, vrozené (tj. porušené) stránky přirozenosti, které v nás zůstaly, by vylezly ze svých nor a děr, kde číhají, aby mohly zardousit i tu trošku čistého svědomí, které máme. I ty naše nejlepší úmysly by posloužily těmto hltounům jako chlebové drobky ptákům.

3. Povaha Božího plánu

Třetí důvod, proč spoléhat na Boží sílu, spočívá v povaze jeho plánu spasení
a zachování. Boží prioritou je přivést svaté do nebe takovým způsobem, aby to všem neustále připomínalo jeho lásku a milosrdenství. Je to moudrý Otec, který zná přelétavou povahu i těch nejposlušnějších ze svých dětí. Proto jim chce pomáhat a často je navštěvuje a dává jim do prázdných rukou tu či onu milost právě tehdy, když to nejvíc potřebují. Tento způsob komunikace zdůrazňuje jeho lásku a milosrdenství dvojím způsobem: připomíná nám pravý zdroj veškerého požehnání a ujišťuje nás, že se naše potřeby dají vždy uspokojit.

Když najdete uspokojení v duši, sílu v povinnosti nebo oporu v pokušení, do vašeho života pronikne sladká vůně, nutící vás zamyslet se nad tím, který přítel za těmito požehnáními stojí. Nepocházejí z vašich vlastních zásob ani ze zdrojů jiné osoby. Sladkou vůni útěchy do vašeho života v tichosti vnáší sám nebeský Otec! Jeho vlídný Duch vám zvedá hlavu a uklidňuje srdce ve chvíli, kdy ve vás zuří bouře zkoušek. Svou pronikavou vůní brání tomu, abyste v nevíře omdleli. Která takto utěšená duše by pak mohla byť jen na chvíli pochybovat o lásce a péči svého rodiče?

Zeptám se vás, který přítel vás miluje víc – ten, který když se dozví o vaší potřebě, okamžitě vypíše a pošle vám šek v přesvědčení, že se plně zhostil své povinnosti? Anebo ten, který všeho nechá, přijde k vám domů a neodejde, dokud si není jistý, že byly všechny vaše potřeby uspokojeny? To ale není všechno; chodí za vámi opakovaně, dokud krize úplně nepomine. Pokud nejste příliš hrdí na to, abyste pohlédli svému dobrodinci do tváře, nebo pokud nade všechno nemilujete peníze, jistě dáte přednost útěše druhého přítele.

A právě tímto druhým přítelem je Bůh. Vchází do vašeho srdce, kontroluje spíž, a když zjistí, jak je prázdná, pošle vám potřebné zásoby. „Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete…” A tak to také dostanete (Mt 6,32-33). Ví, že potřebujete sílu, abyste se mohli modlit, slyšet ho, trpět pro něj; proto mu důvěřujte, že bude vaši špižírnu neustále doplňovat.

Bůh používá tuto metodu, aby měl jistotu, že se naše síla nikdy nevyčerpá. Pokud by bylo zásobování čistě na nás, brzy bychom ve svém „podnikání” zkrachovali. Bůh ví, že jsme křehcí jako prasklé džbány – pokud by nás naplnil až po okraj a odložil stranou, brzy bychom začali prosakovat. Proto nás přivádí k tryskajícímu gejzíru své síly a neustále nás naplňuje. Právě tak se postaral o Izraelce na poušti: rozevřel skálu a uhasil jejich žízeň v okamžiku, kdy to potřebovali; navíc od té doby voda nepřestala proudit, a tak neměli důvod stěžovat si na její nedostatek. Touto skálou byl Kristus. Stojí za zády každému věřícímu, jde za ním všude, kam se vydá, a posiluje ho v každé situaci a zkoušce.

4. Boží přirozenost

A konečně, křesťan by měl záviset na božské síle, protože tento plán podporuje co největší šíření samotné Boží slávy (Ef 1,4.12). Pokud by vám Bůh dal hned zkraje zásoby své milosti na celý život a nechal by vás spravovat váš vlastní účet, jistě byste ho považovali za štědrého dárce. Ještě víc ho ale vyvýší otevřený účet, který založí na vaše jméno. V takovém případě musíte uznat, nejen že vaše síla vychází z Boha, ale také že se každým jejím „výběrem z účtu”, který během své křesťanské pouti provedete, stáváte jeho trvalými dlužníky.

Když dítě někam cestuje s rodiči, všechny jeho výdaje hradí otec, nikoli dítě samo. Podobně žádný svatý při příchodu do nebe neřekne: „To je nebe, které jsem vybudoval svou vlastní silou.” Ne, nebeský Jeruzalém je město, „jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh” (Žd 11,10). Každý projev milosti je součástí této stavby, jejíž závěrný kámen je položen ve slávě. Jednoho dne svatí zřetelně uvidí, že Bůh byl nejen stavitelem, který stavbu započal, ale také mecenášem, který ji dokončil. Sláva celého díla se nerozdrobí na kousky, z nichž některé připadnou Bohu a jiné stvoření. Ne, všechna sláva bude cele patřit Bohu.

DŮRAZNÉ UPOZORNĚNÍ

Čerpá křesťan sílu z Pána, a ne ze sebe? Pak musí být člověk bez Krista jistě nebohým, bezmocným tvorem, neschopným udělat cokoli pro dosažení své záchrany. Jestliže živý strom nemůže růst bez mízy proudící z hlavního kořene, jak by se mohl shnilý pařez, který žádný kořen nemá, znovu probudit k životu sám od sebe? Jinými slovy, pokud musí trvale záviset na Boží síle křesťan prostoupený Boží milostí, tím spíš nedokáže tuto sílu vyprodukovat sám od sebe ten, kdo z Boží milosti nečerpá a je mrtvý v přestoupeních a hříších. Být neobnovený znamená být bezmocný. „Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné.” (Ř 5,6)

Filozofie zvaná humanismus se už dlouho uchází o ruku lidské pýchy. Chlubí se svou přirozenou silou a moudrostí a vábí člověka přísliby velkých úspěchů nyní a nebes později. Sám Bůh tyto stavitele Babylonských věží rozptyluje a poukazuje na své věčné výsostné postavení. Tito synové pýchy, kteří spoléhají na sílu přírody, jako by člověk svými vlastními cihlami a maltou neboli přirozenými schopnostmi dovedl vydláždit cestu do nebe, se ještě budou divit! Vy, kdo jste dosud v přirozeném stavu, zmoudříte a necháte se zachránit? V tom případě se nejprve musíte stát blázny ve svých vlastních očích. Zřekněte se tělesné moudrosti, neschopné vnímat duchovní věci, a požádejte o moudrost Boha, který dává štědře (Jk 1,5).

Jako křesťanům vám chci říct jedno. S vědomím, že vaše síla nespočívá ve vás, ale jedině v Bohu, zůstaňte pokorní, a to i když vám Bůh nanejvýš žehná a používá vás. Nezapomeňte, kdo ušil a zaplatil ten nejlepší oblek, který máte na sobě! Boží přízeň není dílem vašich rukou a její cena neodpovídá vaší hodnotě. Jak se můžete chlubit něčím, co jste si sami nekoupili? Pokud zpronevěříte Boží sílu a připíšete si ji na svůj vlastní účet, Bůh záhy provede audit a vezme si zpět, co bylo stejně celou dobu jeho. I tehdy, když se zdá být ve svých duchovních příspěvcích co nejštědřejší, účet má stále psaný na své jméno, a pokud zpronevěříte jeho milost, může vás postihnout naprostá duchovní chudoba.

Proto před Bohem choďte v pokoře a dobře nakládejte se silou, kterou máte, s vědomím, že je pouze propůjčená. Kdo by plýtval tím, o co naléhavě prosí? Anebo kdo by obdaroval chudáka, který rozházel to, co už dostal? Jak můžete pohlédnout Bohu do tváře a žádat ho o víc, když mrháte tím, co jste z jeho milosti už dostali?