Eschatológia, čo prinesie budúcnosť? Tisícročné kráľovstvo je dobou cirkvi, alebo bude trvať doslovne 1000 rokov?

Poznámka na úvod…

Osobne som presvedčený, že Písmo je nutné vykladať čo najjednoduchšie, pretože ono je dané ako múdrym, tak aj jednoduchým ľuďom. Cirkev vždy verila, že 1000 ročné kráľovstvo je dobou cirkvi, kde satan bude mať obmedzenú moc (zviazanosť Zj.Jána), až pred príchodom Krista bude rozviazaný a preto na konci vekov bude besniť. Danielovo proroctvo hovorí o 490 rokoch, 70 týždňov, krát 70 rokov. Jednoduchý výklad ukazuje, že 69 týždeň príde v roku nula. 70 týždeň nastane o 70 rokov neskôr, v roku 70. V roku 0 sa narodí Mesiáš a v roku 70 bude zničený Jeruzalemský chrám, budú zastavené obete. Toto sa stalo. Ibaže – prišla nová vlna eschatológie, veľmi zložitej, ktorá učí, že sedemdesiaty týždeň sa pretiahol od roku nula, do neznámeho roku a tu končím. Už to viac nepočúvam lebo ide o bludné učenie. Písmo predsa celé hovorí o Kristovi a nie o očakávaní Antikrista… Zo stránky reformace.cz som si preto požičal tieto texty Štepána Ruckého, ktorý jednoduchým spôsobom vykladá eschatológiu tak, ako ju chápala cirkev všetkých časov. Nový druh eschatológie vychádza zo siekt a zborov, ktoré nepokračovali v reformovanom učení, lež si vymýšľali svoje vlastné učenia.

Štepán Rucki – jednoduchá eschatologie…

Ve svém životě jsem přečetl mnoho knih a slyšel mnoho přednášek na téma eschatologie (věcí budoucích). Autoři se zabývali především otázkami, kdo bude posledním diktátorem světa (Antikristem), ve kterém období žijeme (jeden přednášející tvrdil, že je to období páté pečeti podle Janova Zjevení), kdo je to Gog ze země Magog apod. Jak se měnila politická situace ve světě, měnil se také postupně scénář těchto odpovědí. Některé z těchto přednášek měly tak výrazný politický kontext, až jsem si kladl otázky, zda zájem mnohých posluchačů o politické dění zastiňuje Boží slovo a pravdy evangelia.

Jelikož názory na vývoj politických událostí se neustále mění, jsou někteří křesťané dezorientovaní a zmatení. Kladou si totiž otázku, která verze je správná? Kdo nám řekne, jak to skutečně bude?

Složitá eschatologie

V současné době je nejvíce rozšířeným názorem na věci budoucí pohled, který se cizím slovem označuje jako premileniální dispenzacionalizmus.

Podle tohoto názoru dojde nejdříve k události, která bývá označována jako skrytý (utajený) Kristův příchod. Při této události budou nejprve vzkříšeni všichni věřící (tzv. zemřelí v Kristu) – což je označováno jako tzv. první vzkříšení. Následně budou uchváceni (vytrženi) všichni současně žijící lidé, kteří věří v Krista. Jejich těla budou proměněna a dojde k setkání s Kristem na oblacích. Po prvním vzkříšení a vytržení věřících bude následovat Kristův soud nad věřícími, při kterém bude hodnocena jejich služba. Někteří budou odměněni, jiní budou zahanbení. V nebi nastane svatba Beránkova, při které se církev Kristova spojí jako manželka s Pánem Ježíšem a bude s ním navěky.

Po odchodu věřících z tohoto světa zahájí zde svou krutovládu Antikrist a nastane 7 let velikého soužení. Toto období satanovy krutovlády na zemi bude ukončeno viditelným Kristovým příchodem. Při této události dojde k obrovské bitvě u Harmagedonu, kde bude satan a jeho stoupenci poraženi. Satan bude spoután na tisíc let a na Zemi bude nastoleno tisícileté království pokoje, během něhož budou kromě jiného realizována zaslíbení vůči izraelskému národu, jež doposud nebyla fyzicky naplněna. Nastolení tisíciletého království bude předcházet soud nad žijícími národy a vzkříšení mučedníků zabitých v době velikého soužení.

Po ukončení tisíciletého království dojde k propuštění satana na krátký čas. Satan zorganizuje poslední bitvu proti Kristu, ale bude krutě poražen. Bude následovat zmrtvýchvstání všech lidí a poslední soud. Současná Země a nebe pominou (Země bude souzena ohněm) a budou stvořeny nová země a nové nebe, které budou trvat věčně.

Tento popis je velmi stručný a podle různých interpretů Bible má mnoho variací. Souhrnně řečeno působí však velmi složitě. Můžeme v něm identifikovat 2 Kristovy příchody (skrytý a viditelný), 3 soudy (pro věřící, nad národy a poslední), 2–3 zmrtvýchvstání (první při vytržení, druhé o 1007 let později před posledním soudem, někdy se uvádí ještě zmrtvýchvstání mučedníků před nastolením tisíciletého království).

Otázkou je, zda je biblická eschatologie skutečně takto složitá? Máme v Písmu texty, které by nám přímo dovolovaly obhajovat takovou složitou strukturu? Najdeme zde přímé texty, ze kterých jednoznačně vyplývá, že budou dva příchody, 2–3 soudy oddělené časovým obdobím více než tisíce let?

Zkusme na chvíli zapomenout na složité schéma a přečtěme si pasáže týkající se druhého příchodu Krista a věcí posledních bez těchto brýlí.

Zjednodušení složité eschatologie

Základní pravdy o věcech budoucích a druhém Kristově příchodu lze shrnout do několika jednoduchých základních pravd, které přímo vyplývají z novozákonních textů:

1. Existují pouze dva věky: věk tento a věk budoucí (přicházející).

Pán Ježíš mluví o těchto dvou věcích v souvislosti s hříchem proti Duchu svatému: „… ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“ (Mt 12,32; Mk 3,29). Pán Ježíš také vyslovuje zaslíbení pro toho, kdo pro Krista opustil vše:

„… není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný“ (Mk 10,29–30; L 18,29–30).

Apoštol Pavel píše, že Kristus byl po svém vzkříšení posazen po Boží pravici „… vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím“ (Ef 1,21).

2. Věk tento a věk budoucí představují všechen čas včetně věčnosti.

Když srovnáme slova z Mt 12,32 (viz předchozí odstavec) se slovy Pána Ježíše zapsanými v Mk 3,29 („Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“), vidíme, že věk budoucí představuje věčnost. Současně je zřejmé, že věk tento a věk budoucí (tj. věčnost) zahrnují veškerý čas včetně věčnosti, protože hřích rouhání se proti Duchu svatému nebude odpuštěn nikdy. Neexistuje tedy žádné meziobdobí.

Podobnou souvislost mezi věky ukazuje text z Mk 10,30 (a také L 18,30): „… aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“ I zde je zřejmé, že věk budoucí je totožný s věčností.

3. Existuje výrazný kvalitativní rozdíl mezi oběma věky.

Další zjištění, které vyplývá z biblických textů, je, že existuje výrazný kvalitativní rozdíl mezi oběma věky, projevující se především v kvalitě lidské existence. Nejvýstižněji je zachycen ve slovech Pána Ježíše:

„… Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.“ (L 20,34–36)

Srovnání kvalitativních rozdílů mezi oběma věky je přehledně shrnuto v následující tabulce:

  • Tento věk – Budoucí věk
  • manželství – žádné manželství
  • smrt a umírání – žádná smrt
  • přirození lidé – vzkříšení lidé
  • spravedliví a zlí žijí společně – jen ti, kteří byli hodni (synové Boží)
  • plevel i pšenice dohromady (Mt 13,24–30) – pouze pšenice (Mt 13,24–30)

Boží slovo nikde nenaznačuje, že by mělo existovat meziobdobí, kde se oba věky mezi sebou mísí.

4. Předělem mezi věkem tímto a budoucím je soud a vzkříšení.

a) Předělem je soud

Svědčí o tom slova z podobenství o pšenici a plevelu, která Pán Ježíš vysvětluje takto:

„Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“ (Mt 13,39–43)

Při žni, která bude na konci věku, dojde k soudu – tj. oddělení pšenice od plevele, plevel bude spálen, pšenice bude v království Otce.

b) Předělem je vzkříšení.

O vzkříšení jako předělu mluví už zmíněný text z ev. Lukáše: „Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých…“ (L 20,35).

Také apoštol Pavel v listu ke Korintským píše: „… potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci“ (1K 15,23–24).

Tutéž skutečnost popisuje ještě jinými slovy:

„… naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“ (1K 15,52–54)

Z těchto slov je zřejmé, že Kristův příchod bude spojen se vzkříšením (a proměněním věřících, kteří budou naživu v době jeho příchodu), tato událost je spojována s koncem (skonáním věku – viz slova Pána Ježíše) a nastolením nepomíjitelnosti, s koncem vlády smrti a nastolením plného Božího království.

Všechny texty – jak z evangelií, tak listů – do sebe zapadají a sdělují nám jednu prostou pravdu: Existují pouze dva věky s předělem v podobě soudu a vzkříšení, k němuž dojde při Kristově druhém příchodu.

5. Pouze jeden Kristův „druhý příchod“

– Příchod Pána Ježíše bude osobní. „A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (J 14,3). Nebude to příchod skrze „jeho vliv“ na církev či celý svět, ale příchod jeho vlastní osoby.

– Pán Ježíš při svém druhém příchodu se vrátí z nebe, jak to popisují následující texty: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat vzhůru do nebe, přijde stejným způsobem, jak jste ho viděli odcházet do nebe“ (Sk 1,11). „Naše občanství je ovšem v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele – Pána Ježíše Krista“ (Fp 3,20).

– Bible dále říká, že Kristův příchod bude tělesný, fyzický, jak to Pán Ježíš řekl veleknězovi: „Uzříte Syna člověka… přicházet s oblaky nebeskými“ (Mt 26,64).

– Kristův druhý příchod bude viditelný – uvidí to všichni lidé. Jan ve Zjevení píše:

„Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země“ (Zj 1,7). Existuje učení o neviditelnémpříchodu, ale Písmo nás přesvědčuje o opaku – jeho příchod bude viditelný.Matouš zapsal slova Pána Ježíše o druhém příchodu, kde jej přirovnává k blesku,který „ozáří oblohu od východu až na západ… a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských“ (Mt 24,27.30).Podobně to píše i evangelista Lukáš (L 17,24).

– Jeho příchod bude náhlý a nečekaný. Již ono přirovnání k blesku obsahuje v sobě tuto charakteristiku. Jinde najdeme přirovnání Kristova druhého příchodu ke zloději v noci (Mt 24,43; 1Te 5,2; 2Pt 3,10 a Zj 16,15), což vyjadřuje onen moment překvapení, se kterým bude tato událost spojena. Proto jsme Písmem napomínáni, abychom byli stále připraveni „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete“ (Mt 24,44). Je nám také připomínáno, abychom se měli na pozoru, aby nás ten den nepřekvapil (L 21,34; 1Te 5,4).

– Bude to nesmírně slavná událost. Při svém prvním příchodu Pán Ježíš přišel v poníženosti jako dítě. Jeho druhý příchod bude „na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou… s mohutným zvukem polnice“ (Mt 24,30–31), s doprovodem mocných andělů (2Te 1,7) a „s desetitisíci svých svatých“ (Ju 14). Přijde jako Pán Pánů a Král Králů: „Na plášti a na boku má napsané jméno: Král králů a Pán pánů“ (Zj 19,16).

6. Jedno všeobecné vzkříšení a jeden všeobecný soud

Při Kristově příchodu, který bude předělem mezi tímto věkem a věkem budoucím, dojde k tělesnému vzkříšení všech mrtvých.

Pán Ježíš řekl: „… přichází totiž chvíle, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou – ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, ale ti, kdo konali zlo, budou vzkříšeni k soudu“ (J 5,28–29; B21). Učení Pána Ježíše, jak jej zapsal evangelista Jan, mluví jasně o jednom vzkříšení pro všechny, přičemž věřící vstanou k životu a nevěřící vstanou k odsouzení.

S těmito Ježíšovými slovy velmi dobře koresponduje záznam z Janova zjevení o posledním soudu, kde budou otevřeny knihy – kniha života i kniha skutků. Podle zápisu v knize života bude rozhodnuto o spasení či zatracení člověka:

„Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, to jest kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků. Tehdy moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také Smrt a Peklo vydaly mrtvé, kteří byli v nich; a každý byl souzen podle svých skutků… Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.“ (Zj 20,12.13.15 B21)

Popis soudu z Matoušova evangelia poskytuje velmi podobný pohled na jeden všeobecný soud, ke kterému dojde při slavném a viditelném příchodu Krista. V tomto okamžiku budou shromážděni všichni vyvolení a proběhne soud nad všemi národy, při kterém dojde k oddělení ovcí od kozlů (věřících od nevěřících).

„… a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené do čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým“ (Mt 24,30–31). „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů…“ (Mt 25,31–32)

7. Uchvácení do oblak („do vzduchu“) a proměnění věřících při druhém Kristově příchodu

Při této slavné události věřící, kteří již zemřeli, budou vzkříšeni a věřící, kteří budou v té době naživu, budou proměněni. Obě skupiny pak budou uchváceny do vzduchu vstříc Pánu, jak to popisuje apoštol Pavel:

„My, kdo zůstaneme živí až do Pánova příchodu, rozhodně nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Vždyť až zazní zvolání, hlas archanděla a Boží polnice, sestoupí sám Pán z nebe a mrtví v Kristu vstanou jako první. Potom my, kdo zůstaneme živí, budeme spolu s nimi v oblacích uchváceni do vzduchu vstříc Pánu; a tak budeme navždycky s Pánem.“ (1Te 4,15–17)

„… ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku poslední polnice. Neboť zatroubí a mrtví budou vzkříšeni jako nesmrtelní a my budeme proměněni.“ (1K 15,51–52)

8. Zúčtování s nepřáteli

Pán Ježíš při svém příchodu zúčtuje se svými nepřáteli:

– Satan, antikrist i falešný prorok budou uvrženi do ohnivého jezera, kde budou trýzněni dnem i nocí na věky věků: „A ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je šelma a falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků“ (Zj 20,10).

– Bude definitivně zničena smrt jako poslední nepřítel člověka. Již nebude mít nad člověkem moc. Proběhne plné nastolení království. Dokud totiž bude přítomna smrt, nemůže být plnost Božího království nastolena, jelikož ještě nebyl zničen poslední nepřítel. Svědčí o tom následující text: „Poslední nepřítel, který bude zničen, je smrt“ (1K 15,26). „ A když toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční to slovo, které bylo napsáno: Smrt byla pohlcena ve vítězství. Kde je, ó smrti, tvůj osten? Kde je, ó peklo, tvé vítězství?“ (1K 15,54–55). „A Smrt i Peklo byly uvrženy do ohnivého jezera. To je ta druhá smrt” (Zj 20,14).

9. Nastolení nového věku

Po Kristově druhém příchodu bude nastolen nový věk, ve kterém budou stvořeny nové nebe a nová země. Mluví o tom apoštol Petr ve svém listu, kde v několika verších shrnuje celou novozákonní eschatologii:

„Kde je ten slib o jeho příchodu? … Ta nynější nebesa a země jsou pak tímtéž slovem zachována a střežena pro oheň, ke dni soudu a záhuby bezbožných lidí… Pánův den však přijde jako zloděj v noci. V ten den nebesa s hřmotem pominou, živly se rozplynou žárem a země i všechny výtvory na ní budou spáleny… Podle jeho zaslíbení však očekáváme nová nebesa a novou zemi, v nichž přebývá spravedlnost.“ (2Pt 3,4.7.10.13 NBK)

I v tomto textu se znovu objevuje jednoduchá eschatologická struktura, jak jsme o ní mluvili v předchozích odstavcích: nynější nebesa a země (tento věk) – Pánův den, tedy Kristův příchod a soud (předěl mezi věky) – nová nebesa a nová země, kde přebývá spravedlnost (věk budoucí).

O novém nebi a nové zemi píše také Jan ve Zjevení: „Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo“ (Zj 21,1).

Vidíme tedy, že novozákonní eschatologie, vycházející ze slov Pána Ježíše a apoštolů, vůbec není složitá. Složitou se stává, pokud do ní vkládáme věci, které tam prvotně nejsou.

Tato jednoduchá eschatologie obsahuje jen několik prvků:

  • – pouze dva věky – tento a budoucí
  • – pouze jeden „druhý“ příchod (viditelný)
  • – pouze jeden všeobecný soud
  • – pouze jedno všeobecné zmrtvýchvstání

Pohled na některé detaily

Poté, co jsme vytvořili základní a přitom jednoduchou strukturu vycházející z přímých slov Pána Ježíše a jeho apoštolů, můžeme se nyní věnovat některým detailům. Stále bychom však měli mít na paměti tu základní jednoduchou strukturu (dva věky a předěl v podobě Kristova druhého příchodu se soudem a vzkříšením) a jí přizpůsobovat ony detaily, nikoliv opačně.

A. Doba jeho příchodu

Dobu Kristova druhého příchodu nezná nikdo kromě samotného Otce: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ (Mt 24,36; Mk 13,32) Ani Pán Ježíš během svého pobytu na Zemi neznal dobu svého druhého příchodu, což bylo jeho dobrovolně přijaté omezení, když žil na Zemi jako vtělený Boží Syn.

V dějinách byly různé pokusy předpovědět Kristův druhý příchod. Všechny tyto spekulace skončily neúspěchem a následovníci těchto učení často končili tragicky. K nejznámějším pokusům předpovědět Kristův příchod patřily spekulace Williama Millera, předchůdce dnešních Adventistů sedmého dne. Ten postupně propočítal příchod Pána Ježíše na dobu mezi 21. březnem 1843 a 21. březnem 1844. Později, když se předpověď nenaplnila, posunul ještě toto datum na 22. října 1844. Když se opět nic nestalo, přišlo obrovské rozčarování a zklamání. Mnoho lidí ztratilo víru. Boží slovo, že druhý příchod Krista nelze předpovědět, se nedá obelstít lidskou chytrostí!

B. Znamení jeho příchodu

Přesto, že se Kristův příchod nedá předpovědět, Písmo zjevuje určitá znamení, která budou Kristův druhý příchod předcházet. To však neznamená, že některé z těchto událostí se nemohly vyskytovat i v dobách minulých. Např. války, hlad a zemětřesení se vyskytovaly už v prvním století po Kristu. S tím, jak se však bude Kristův druhý příchod přibližovat, budou tato znamení narůstat na intenzitě.

1. Znamení svědčící o Boží milosti

Jedním z nedůležitějších znamení Kristova druhého příchodu je zvěstování evangelia všem národům. Sám Pán Ježíš řekl: „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“ (Mt 24,14). Období mezi oběma Kristovými příchody je časem, kdy je všem národům zvěstováno evangelium o spasení. Pouze Bůh však ví, kdy toto znamení bude zcela naplněno.

2. Znamení vyjadřující Boží soud

Další skupina znamení, kam patří války, zemětřesení, hlad, mor a znamení na nebi (viz Mt 24,6–8; Mk 13,7–8; L 21,9–11.25–26), je vyjádřením Božího soudu. To však neznamená, že lidé, kteří trpí v důsledku těchto pohrom, jsou zvláštními objekty Božího hněvu (viz L 13,1–5). Narušení řádu v přírodě nám však připomíná, že tento padlý svět je Bohem proklet (viz Gn 3,17), a tak „veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ (Ř 8,19–22). Tato znamení jsou projevy Božího hněvu, které mají všem hříšníkům ukazovat na potřebu pokání (Zj 9,20–21 a 16,9), avšak křesťané mají v nich vidět porodní bolesti onoho nového a lepšího světa: „I my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla“ (Ř 8,23).

3. Znamení vyjadřující odpor vůči Bohu

Třetí skupina znamení je vyjádřením odporu vůči Bohu a jeho království a zahrnuje soužení, odpadlictví od víry a Antikrista.

Soužení, stejně jako ostatní znamení, se vztahuje k celému období mezi oběma Kristovými příchody. Pán Ježíš předpovídal soužení svému lidu (Jan 15,18–20). Křesťané tedy mohou očekávat pronásledování v tomto světě v každé době a jsou vyzývání k tomu, aby vytrvali až do konce: „Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno… Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 24,9.13). Avšak Písmo učí, že před druhým příchodem Pána Ježíše „nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude“ (Mt 24,21). Pán Ježíš dále říká, že „kvůli vyvoleným budou tyto dny zkráceny“. Jinak by nebyl spasen žádný člověk (Mt 24,22). Znamení soužení kromě jiného slouží k tomu, aby věřící napřímili a pozvedli své hlavy, protože jejich vykoupení je blízko (Lk 21,28).

Dalším znamením vyjadřujícím odpor vůči Bohu je odpadlictví. Pán Ježíš mluvil o tom, že „vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné“ (Mt 24,24). Také apoštol Pavel učí, že druhý příchod Pána Ježíše nenastane, dokud nedojde k odvrácení (odstoupení) od Boha a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení (2Te 2,3; KR a B21). I když odpadlictví se mezi křesťany vyskytovalo ve všech dobách,toto konečné a vrcholné odpadnutí bude stejně jako soužení kulminovat předdruhým Kristovým příchodem.

Posledním znamením vyjadřujícím odpor vůči Bohu bude Antikrist. Slovo antikrist má dvojí význam – za prvé znamená náhražku Krista, za druhé je to Kristův odpůrce. Nový zákon předpovídá, že církev se ve své historii bude setkávat s mnohými antikristy (1J 2,18; 4,3; 2J 7). Avšak Písmo také učí, že bude jeden konečný (vrcholný) Antikrist, který přijde před druhým příchodem Kristovým. Apoštol Pavel jej nazývá člověkem nepravosti, Synem zatracení, který se „postaví na odpor a ,povýší se nade všecko, co má jméno Boží’ nebo čemu se vzdává božská pocta“, a dokonce se bude vydávat za Boha (2Te 2,3–4).

Tato osoba bývá někdy ztotožňována s dravou šelmou o deseti rozích a sedmi hlavách, o které mluví apoštol Jan ve Zjevení 13,1–18. Pavel o něm dále píše, že „přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě“ (2Te 2,9–10). Popisuje také jeho osud: „Pán Ježíš ho zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem“ (2Te 2,8).

C. Milénium

Tento pojem, chceme-li jej zařadit do jednoduché eschatologie, může na první pohled znamenat problém. Zkusme se však podívat na otázku „milénia“ v kontextu oné jednoduché základní eschatologické struktury.

Jediné místo, které mluví o tisíciletém království, je Zjevení 20,1–7. Jinak neexistuje žádná přímá paralela s ostatními novozákonními texty. Jak jsme již viděli, v přímých novozákonních textech, které se vztahují k eschatologii, není žádný náznak existence žádného přechodného období mezi věkem tímto a věkem budoucím s jasným předělem v podobě soudu a vzkříšení. Přechodný věk také naráží na jeden zásadní problém, a to zničení smrti jako podmínky k nastolení plného Božího království (viz 1K 15,54–55).

Chceme-li dostat vysvětlení, jak chápat milénium v kontextu ostatních přímých textů, měli bychom si odpovědět na následující otázky:

  • Co je to spoutání satana ve Zjevení 20,3?
  • Kde se nacházejí trůny ze Zjevení 20,4?
  • Co je první a druhé vzkříšení (Zj 20,6)?

1. Spoutání satana

Pokud chceme pochopit, co znamená spoutání satana, měli bychom hledat paralely v Novém zákoně. Pán Ježíš Kristus hovořil o „spoutání silného muže“: „Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům“ (Mt 12,28–29). Na jiných místech čteme, že „… nyní bude vládce tohoto světa [satan] vyvržen ven“ (J 12,31), a také, že „… vládce tohoto světa je již odsouzen“ (J 16,11).

S prvním příchodem Pána Ježíše dochází k výraznému omezení satanova působení. S jeho příchodem došlo ke spoutání onoho siláka, který doposud držel národy ve svém zajetí, že se nikdo nemohl obrátit k Bohu. Po jeho příchodu se vyvolení z různých národů obracejí ke Kristu. Spoutání siláka neznamená kompletní zrušení satanovy aktivity, ale její podstatné omezení, aby nemohl svádět národy (ve smyslu odvádění od Krista). Spoutání satana tedy začíná prvním Kristovým příchodem! Když se podíváme na dějiny církve, můžeme se právem ptát, proč satan nezničil malou církev v jejích začátcích a proč církev přes různá pronásledování a svody vydržela až dodnes? Odpověď zní, jelikož satan je „spoután“ a „vyvržen ven“.

2. Kde jsou trůny?

Od 4. verše čteme o tom, že ti, „kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, … ujali se vlády s Kristem na tisíc let“. Předtím čteme o trůnech, které Jan viděl. Zásadní otázkou však je, o jaké trůny se jedná. Kde se nachází Kristův trůn? Nový zákon na mnoha místech mluví o tom, že Kristus sedí po pravici Boží (Ef 1,20 a Ko 3,1; Žd 1,3 a další). Ve Skutcích 2,29–34 ve svém kázání apoštol Petr říká, že Kristus byl skrze vzkříšení posazen na trůně Davidově. Jan dále píše, že viděl „duše popravených“ (Zj 20,4). Celý tento popis velmi připomíná scenérii ze Zj 6,9–11: „… spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali… Tu jim všem bylo dáno bílé roucho…“ Místo, kde je Kristus na trůně a kde jsou duše popravených, není na Zemi, ale v nebi. Apoštol Pavel popisuje takový stav jako „být s Kristem“: „V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána“ (2K 5,8; Fp 1,23). V kontextu s ostatními novozákonními texty tedy vidíme, že Zjevení 20,4–6 se odehrává v nebi, kde jsou trůny, duše zemřelých a Kristus, který vládne.

3. Co je to první vzkříšení?

Otázkou je, zda „povstání k životu“, o kterém čteme ve Zj 20,4, je tělesné vzkříšení? Zavádí apoštol Jan v tomto místě určité číslování událostí, které dělí na první a druhé? Ve Zj 20,6 čteme o prvním vzkříšení a druhé smrti. Z toho by se dala odvodit logicky také první smrt a druhé vzkříšení. Proč první a proč druhé?

Existuje ještě jiné místo ve Zjevení, které používá toto číslování a může nám vnést světlo v otázce prvního vzkříšení. Je to Zjevení 2,9–11, kde čteme: „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života… Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“

Všimněme si ve verši 9 slova smrt, které se vztahuje k smrti tělesné, tj. smrti první. Věrným je slíben vítězný věnec života – tedy přebývání s Kristem po smrti. Kdo zvítězí – a takto přebývá s Kristem po smrti, tomu druhá smrt už neublíží.

V tomto kontextu se najednou verš 20,6 „Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci…“ stává mnohem jasnější.

Lidé, kteří byli věrni až na smrt (zemřeli první smrtí), prožívají oživení (první vzkříšení) a přebývají s Kristem v nebi. Nad těmito již druhá smrt nemá moci, protože druhá smrt je smrtí duchovní.

Dostáváme se tak k významům jednotlivých pojmů s číslovkami, kdy

  • první smrt znamená smrt tělesnou, tj. oddělení těla od duše,
  • první vzkříšení je přebývání s Kristem (duše zemřelých přebývající s Kristem v meziobdobí do druhého příchodu),
  • druhá smrt je smrt věčná (duchovní) a znamená věčné oddělení od Boha a
  • druhé vzkříšení je vzkříšení tělesné, které je vstupem do věku budoucího.
  • Vidíme, že číslovka „první“ má vztah k tomuto věku, číslovka „druhá“ pak vztah k věku budoucímu.

4. Struktura milénia

V kontextu výše uvedeného můžeme chápat Kristovo království v několika fázích. Bylo zahájeno jeho příchodem na tuto Zem, který měl za následek svázání satana (v. 1–3). Pokračuje jeho královstvím v nebi, kde Kristus po svém vzkříšení a nanebevstoupení sedí po pravicí Boží a spolu s ním všichni, kteří zemřeli v Kristu (byli věrni až na smrt). Verše 7–10 nás opět přivádějí na Zem, kde bude království dovršeno po vítězství nad satanem a jeho nepřáteli.

Číslovka „1000“ je v tom symbolem plnosti a dokonalosti a neznamená přesný počet let. V této souvislosti je si vhodné připomenout slova z 2Pt 3,8–9, kde vidíme jedinou novozákonní zmínku o tisíci let:

„Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“

Apoštol Petr mluví o tisíci let v souvislosti s očekáváním druhého příchodu a také v souvislosti s Boží trpělivostí, aby všichni dospěli k pokání. V této souvislosti tisíc let nepředstavuje nic jiného než čas Boží milosti (tj. čas církve).

Struktura milénia (popis viz v textu). V tomto pohledu vidíme napětí mezi tím, co „už je“ a co „ještě není“. Věk budoucí je už nastolen v nebi Kristovou vládou, ale ještě není nastolen zde na Zemi. K tomu dojde až po druhém Kristově příchodu.

5. Závažné problémy tradičního chápání milénia jako pozemského království

Tradiční chápání milénia jako pozemského království, které má být nastoleno po Kristově příchodu na tuto zem, je spojeno s některými závažnými problémy, pro které v Božím slově nemáme žádné vysvětlení a které vedou často k velmi nebezpečným spekulacím.

Jedním ze zásadních problémů je soužití vzkříšených a nevzkříšených lidí v miléniu. Podle tradičního chápání by se zde měli vyskytovat věřící s proměněnými těly (ti, kteří byli předtím vytrženi), věřící s neproměněnými těly a nevěřící s přirozenými těly. Pro takový stav soužití nenacházíme v novozákonních textech žádnou oporu, navíc by to znamenalo jen částečnou porážku posledního nepřítele, tj. smrti. Při vzkříšení bude smrt poraženě úplně, nikoliv jen po částech (viz předchozí texty z 1K 15).

Podle tradiční představy by proměnění věřící, kteří přijdou s Kristem vládnout na Zem, museli žít na ještě neobnovené zemi. Setkáváme se opět s míšením – tentokrát nepomíjitelného s pomíjitelným. Pro takové soužití dvou neslučitelných existencí nenajdeme v Božím slovu oporu.

Nejzávažnějším problémem je opětovné odmítnutí Krista a masivní vzpoura proti němu na konci milénia: „Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři“ (Zj 20,8–9). Jak může satan oklamat národy, které žily pod panováním Krista? Kde čteme v Písmu o dalším odmítnutí Krista? Jak to satan dokáže? Kde bude Kristus v tuto dobu – bude utíkat, skrývat se, odejde do nebe? Zde je místo pro ničím nepodložené spekulace, které vznikají právě z důvodu chápání milénia, které je vytrženo z kontextu ostatních eschatologických textů v Novém zákoně.

Reklamy